25 |
|
Televize |
|
FILM
O lásce
stydlivé a ostýchavé
Hongkongský režisér Wong Kar-wai, od něhož zatím známe jediný film (Chunking Express), je řazen mezi nejpozoruhodnější asijské tvůrce: pozornost si zjednává jak klipově roztříštěnou vypravěčskou strukturou, tak vyhrocenými, často (sebe)destruktivními zápletkami. Snímek Stvořeni pro lásku se však vymyká zavedeným představám o svém tvůrci. Kar-wai se pokorně vrací ke zklidnělému vypravěčství i příběhu prostému jakýchkoli šokujících vizuálních atrakcí, dokonce stejně cudnému a ostýchavému, jaký je vztah obou protagonistů, kteří si ve světě poživačné chtivosti a pokrytectví chtějí uchovat svou "zakázanou" lásku čistou a neposkvrněnou. Odmítají se snížit na úroveň svých bližních, na úroveň svých nevěrných partnerů. Oba hlavní hrdinové, náhodně se setkavší v nuzných podnájmech jednoho setmělého domu, zjistí, že jejich životní partneři navázali milenecký poměr. Ale nechtějí je napodobovat: jejich letmé schůzky, podmíněné i společnými zájmy, jsou prodchnuty vzájemným, byť nevyslovovaným okouzlením, on i ona se však zdráhají plně ozřejmit, co skutečně cítí. Tony Leung a Maggie Cheungová výtečně zhmotňují své postavy trápené vědomím, že se dopouštějí čehosi nečestného. Jejich tlumený herecký výkon je plně sdělný i v oddaných pohledech očí, v přihrbeném postávání, ve mžitkových rozmluvách. Režisér se soustředil zejména na zachycení vnějších reakcí, avšak každé gesto, krok i držení těla sálají potlačovanými emocemi, jen stěží zadržovanými, aby se neprodraly ven. Kar-wai pečlivě rekonstruuje - s pomocí svého stálého kameramana Christophera Doylea - hongkongské reálie počátku 60. let. Vidíme osiřelé uličky, stísněné bytové podmínky zhoršované ještě familiérní dotěrností spolubydlících. Vévodí motiv úzkých dlouhých chodeb, potemnělých schodišť, sklepních vývařoven. Časté deště ještě umocňují stísňující pocit - osamění uprostřed velkoměsta, které se téměř výhradně natáčí jen svou ošklivou, deprimující tváří. Výraznou položku tvoří zpomalené, jakoby k baletním pohybům se propadající záběry (většinou se jedná o společná setkání obou hrdinů), opatřené melodicky zvýrazněnou hudbou s dominujícími smyčcovými sóly (Michael Galasso). Naopak zbývající část vyprávění provází dobová hudební produkce místní provenience i zahraničního původu. Film překvapí vypravěčskou monotónností; jako by chtěl i takto postihnout nehybnost vztahu, který se mezi oběma protagonisty nesměle a vlastně i nechtěně vzmáhá. Časté jsou statické, byť umně komponované záběry, ať již pracují s odrazy v zrcadle nebo záměrně zdůrazňují svou nedořečenost či neuzavřenost. V některých případech vidíme jen jednoho z rozmlouvajících, pokud se rozhovor uskutečňuje mezi dveřmi a kamera jej sleduje z přilehlé chodby. Ačkoli závěrečné pasáže příběh posouvají o několik let dál a dokonce opouštějí výchozí místo, navzdory uplatněné fragmentárnosti se nadále dodržuje zvolený způsob vyprávění. Vzlíná melancholičnost pohledu, marnost ohlížení vzad, neboť minulost již neexistuje a nelze ji nijak vzkřísit. Kar-wai sem dokonce vsouvá útržek z reportáže o příjezdu bouřlivě vítaného generála de Gaulla do Kambodže, v jejímž chrámovém komplexu Angkor se příběh posléze uzavírá. Muž poslušen pradávným zvykům se zbavuje citového přetlaku, kterým se jeho tajemství nepochybně stalo, tím, že je šeptá do otvoru v jednom z chrámových sloupů... JAN JAROŠ |