Neděle 22. 6. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
Ppremiéra 22. června v 8.04, repríza 26. června v 0.04

Vojsko Ligy obsadilo po krátkém odporu Linec. Maxmilián a vojsko Ligy pak překročili české hranice u Dolního Dvořiště a odtud se přes Kaplici stočili k východu. Stejným směrem si namířil císařský maršál Buquoy, a zanedlouho se oba vojevůdci setkali ve Waldviertelu. Českou hranici překročili u Nový Hradů a co nejrychleji postupovali ku Praze. Mezitím (psal se začátek září 1620) zahájil saský kurfiřt Jan Jiří své tažení proti Dolní Lužici a uzavřel tak kruh, který se začal svírat kolem českého krále Fridricha.

Když velitel vojska českých stavů kníže Anhalt zaregistroval, že se nepřítel začíná nějak podezřele hýbat z jižních Čech přes Plzeň a za ní se otáčí směrem na východ, tedy ku Praze, tak si to zamířil k Rakovníku, aby mu odřízl cestu k hlavnímu městu království. U Rakovníka se obě nepřátelské armády setkaly. Sám král Fridrich se přijel z Prahy podívat, jak to těm papežencům jeho vojsko nandá, namísto toho ale uviděl vlastní hladové a unavené vojáky s velmi pokleslou bojovou morálkou.

Maxmilián podnikl první pokus o útok na postavení Anhaltova vojska mezi Rakovníkem a Senomaty. (To bylo v úterý 27. října 1620.) Ve středu 28. října došlo k první velké srážce v lesích u Olešnice nedaleko Rakovníka. České vojsko v počtu třiceti tisíc mužů kladlo tuhý odpor a nemínilo ustoupit. Boj skončil nerozhodně. Když konečně připochodoval Buquoy s hlavním vojem císařským, mohlo se začít s bombardováním. Polní děla střílela na české ležení, čímž měl být Anhalt vylákán k otevřené bitvě. Ale česká strana se vyprovokovat nedala a odpovídala rovněž střelbou z děl i mušket. Když ani silné bombardování nedokázalo vypudit české vojsko z jeho postavení, rozhodli velitelé spojeného katolického vojska táhnout dál ku Praze a tak donutit Anhalta, aby je následoval.

Katolická armáda i císařští (tedy Maxmilián Bavorský i Karel Bonaventura Buquoy) vyčkávali, až je doženou vozy s proviantem a municí. Mezitím neustále sváděli šarvátky i útoky proti českému opevnění. Bylo to v pondělí (v neděli na konci téhož týdne byla na pořadu bitva na Bílé hoře), když zaútočil Buquoy na postavení Uhrů. O dva dny nato se pokusil o něco podobného proti Čechům. Když ale poznal, že s Čechy nic nesvede, dal povel k dalšímu pochodu na Prahu. Aby svůj odchod zamaskoval, vydal Buquoy příkaz k novému útoku, který se stal osudným jemu osobně. Byl totiž zraněn. A to poněkud kuriózně. Obrátíme-li se na Auberta Mireuse, válečného zpravodaje z Bruselu, tak se to dozvíme přesně: U toho města Rakovníka při jednom potkání s jednotkami nepřítele Buquoy, objížděje soldáty své, dostal rány nebezpečné z muškety skrze stehna oboje, až mu kulka o žalud oudu přirozeného zavadila.

Jak se ukázalo, zranění příliš vážné nebylo. Maršál Buquoy o něm dokonce se svým okolím srdečně žertoval. Vyjádřil se, že je potrestán tam, kde nejvíc hřešil. Na vliv válečných operací neměl ten podařený zásah nějaký podstatný vliv. Způsobil jenom to, že maršál nemohl velet svým jednotkám v sedle, musel se nadále nechat vozit v pohodlném kočáře vyslaném polštáři. Což mu však ve vítězství nezabránilo.