25 |
|
Titulní rozhovor |
|
Alfréd Strejček: Rozhlasové vysílání
slaví osmdesáté narozeniny. Zavzpomínejte, jaké byly
vaše první rozhlasové zážitky? Jsem vděčný, že můžu dělat to, co dělám. Vím, že hlas je jedním z předpokladů mé profese, ale taky vím, že hlas se dá zneužít a využít k lecčemu. Také se mi to přihodilo v několika televizních chvílích poezie v počátku osmdesátých let. I proto jsem se osvobodil od angažmá a nastoupil cestu svobodného hereckého povolání. Ta byla vroubena předsevzetím, že už z úst nevypustím nikdy nic, za co bych se musel stydět. A právě proto i dnes odmítám mnohdy lukrativní nabídky na reklamy. Jednoduše si už nechci zatížit svědomí, hodlám kráčet cestou, na které si už s ničím a s nikým nezadám. Pravda, ocitám se tím v situaci, která je někdy finančně neúnosná, protože živit se v Čechách poezií je dobrodružný tah. A ještě k mému "témbru": v sedmnácti letech, kdy se hlas takzvaně posazuje, jsem utekl k divadlu. Protože jsem chtěl i zpívat, přijal jsem místo druhého basu v operetním sboru olomouckého divadla. A díky zpívání jsem si "udělal" hlas na celý život. I když teď jste vnímán jako sólový interpret, vaše divadelní začátky byly velmi slibné.Po absolutoriu JAMU jsem odešel do Prahy a skutečně jsem dostal možnost působit v různých souborech. Nastoupil jsem do Divadla Jiřího Wolkra a taky do experimentálního divadla Maringotka, který vedla Zuzana Kočová, žena E. F. Buriana. Bylo to generační divadlo, kde spolu se mnou byli někteří spolužáci a mnoho dalších zajímavých lidí. Na konci sezony jsem však dostal nabídku, která se neodmítá: režisér Otomar Krejča mě pozval do Divadla Za branou. Hrál jsem ve slavné inscenaci Topolovy Kočky na kolejích spolu s Marií Tomášovou, Janem Třískou a Jiřím Zahajským. Pak jsem ale nastoupil na vojnu a vše se vyvíjelo jinak. Byl jsem ale nesmírně poctěn, když mě po letech režisér Krejča opět přizval k účinkování v nově konstituovaném Divadle Za branou II. Spolupráce s ním byla jedním z největších divadelních setkání v mém životě. Když si však vzpomenu na osmdesátá léta, musím říct, že v divadle byly i méně pěkné inscenace a méně pěkné vztahy a tak jsem se rozhodl, že ze stálého angažmá odejdu. Bylo to v roce 1988 a já se - dle mnohých - zbláznil... To zní moc napínavě.
Člověk by čekal, že za tím bude žena... Hrdinové vašich sólových
projektů i rozhlasových pořadů se víc a
hlouběji než kterýkoli jiní ptají po smyslu
života. Co určuje vaše dramaturgické a interpretační
směřování? Literárně-filozofickým pořadům
typu Vivat Comenius dnešní doba zdánlivě nepřeje. Nicméně
váš pořad má za sebou už téměř 600 repríz
a to nejenom v češtině... U příležitosti dvoustého výročí narození Hectora Berlioze zařadila Česká filharmonie do svého repertoáru málo uváděný skladatelův titul - Lelio, aneb Návrat k životu. Jde o zvláštní jevištní tvar, kdy skladatel je současně autorem mluveného textu. Je to přemítání o smyslu života a současně polemika se Shakespearem. Zabývám se Berliozovým dílem už od loňského listopadu a nesmírně mě tento krásný part uchvacuje. Baví mě nad ním přemýšlet a denně se těším na chvíli, až jej znovu vezmu do rukou. Věřím, že i diváci v Rudolfinu budou sdílet moje nadšení pro Lelia. (Premiéry Berliozova melodramu se uskutečnily v květnu a vroucí přání pana Strejčka bylo vyslyšeno - pozn. autorky) V rozhlasovém archivu existuje u vašeho jména 969 zápisů o účasti na natáčení pořadů. Je to neuvěřitelné číslo a vy jej stále a stále zvyšujete. V rádiu jsem začínal u Josefa Henkeho a Miloslava Jareše, hodně pořadů jsem vytvořil s Jiřím Horčičkou, Josefem Melčem, Jiřím Rollem, Alenou Adamcovou, Janou Bezdíčkovou a Hankou Kofránkovou. Miluji rozhlasovou práci, myslím si, že v rádiu se nedá podvádět, že hlas člověka prozradí. I když v dobrém kumštu se nemá podvádět nikdy, rozhlasová tvorba je na uměleckou lež citlivější. Vždycky jsem se snažil na to nezapomenout - ať už to bylo v pořadu Setkávání, do kterého jsem si zval hosty a v nedělním odpoledni s nimi rozmlouval, nebo teď v mém pravidelném pořadu Hudební studio, v němž si jednou měsíčně povídám s hudebními skladateli nebo interprety. Účinkování v rádiu mi kromě mnoha uměleckých přátel přivedlo do života i mnoho cenných lidí z řady posluchačů. Moc si vážím každého dopisu, v němž mi pisatel sděluje, že mému hlasu důvěřuje. Takto jsem získal i několik přátelství s nevidomými lidmi, s nimiž si telefonuji. Namluvil jsem pro slepé lidi i nějaké texty v rámci projektu Neviditelná kniha a jsem moc rád, že můj hlas přináší radost. Nejste jenom interpretem
slova i živé hudby, ale také dramaturgem,
autorem scénářů i producentem svých literárních
pořadů. Není to moc na jednoho člověka
s duší umělce? MÁRIA UHRINOVÁ Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ |