25
vychází 9. 6. 2003

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Alfréd Strejček: "Hledám autory, dávám jim svoje srdce, duši a půjčuji si jejich myšlenky, abych je vyslovoval a nabízel dál."Alfréd Strejček:
Hlas člověka prozradí

Rozhlasové vysílání slaví osmdesáté narozeniny. Zavzpomínejte, jaké byly vaše první rozhlasové zážitky?
Rozhlas vychovává v člověku fantazii a koncentraci a já jsem se už jako dítě do rádia zamiloval. Poslech rádia mě utvářel, snil jsem o tom, že budu jednou hrát v rozhlasových hrách, v pohádkách. Snil jsem o to víc, že jsem měl logopedický problém - dlouho jsem totiž neuměl říkat "er", což s mým jménem a v předpubertálním věku byla vskutku tragédie. Pak jsem se však zásluhou svého tatínka vzchopil a s drátkem pod jazykem jsem se to osudové "er" naučil. Dá se říct, že mi v tom pomohla i velká láska k rozhlasu. Snažím se mu to už léta vracet.

Řadě lidí se při vyslovení vašeho jména vybaví spíš váš hlas, než vaše tvář. Jak vnímáte věty typu: To je ten herec s krásným hlasem?
Jsem vděčný, že můžu dělat to, co dělám. Vím, že hlas je jedním z předpokladů mé profese, ale taky vím, že hlas se dá zneužít a využít k lecčemu. Také se mi to přihodilo v několika televizních chvílích poezie v počátku osmdesátých let. I proto jsem se osvobodil od angažmá a nastoupil cestu svobodného hereckého povolání. Ta byla vroubena předsevzetím, že už z úst nevypustím nikdy nic, za co bych se musel stydět. A právě proto i dnes odmítám mnohdy lukrativní nabídky na reklamy. Jednoduše si už nechci zatížit svědomí, hodlám kráčet cestou, na které si už s ničím a s nikým nezadám. Pravda, ocitám se tím v situaci, která je někdy finančně neúnosná, protože živit se v Čechách poezií je dobrodružný tah.

A ještě k mému "témbru": v sedmnácti letech, kdy se hlas takzvaně posazuje, jsem utekl k divadlu. Protože jsem chtěl i zpívat, přijal jsem místo druhého basu v operetním sboru olomouckého divadla. A díky zpívání jsem si "udělal" hlas na celý život.

I když teď jste vnímán jako sólový interpret, vaše divadelní začátky byly velmi slibné.
Po absolutoriu JAMU jsem odešel do Prahy a skutečně jsem dostal možnost působit v různých souborech. Nastoupil jsem do Divadla Jiřího Wolkra a taky do experimentálního divadla Maringotka, který vedla Zuzana Kočová, žena E. F. Buriana. Bylo to generační divadlo, kde spolu se mnou byli někteří spolužáci a mnoho dalších zajímavých lidí. Na konci sezony jsem však dostal nabídku, která se neodmítá: režisér Otomar Krejča mě pozval do Divadla Za branou. Hrál jsem ve slavné inscenaci Topolovy Kočky na kolejích spolu s Marií Tomášovou, Janem Třískou a Jiřím Zahajským. Pak jsem ale nastoupil na vojnu a vše se vyvíjelo jinak. Byl jsem ale nesmírně poctěn, když mě po letech režisér Krejča opět přizval k účinkování v nově konstituovaném Divadle Za branou II. Spolupráce s ním byla jedním z největších divadelních setkání v mém životě. Když si však vzpomenu na osmdesátá léta, musím říct, že v divadle byly i méně pěkné inscenace a méně pěkné vztahy a tak jsem se rozhodl, že ze stálého angažmá odejdu. Bylo to v roce 1988 a já se - dle mnohých - zbláznil...

To zní moc napínavě. Člověk by čekal, že za tím bude žena...
... a on to byl muž, dokonce muž s velkým M, Jan Ámos Komenský. Člověk, který mě fascinoval léta. A tak jsem se rozhodl, že o něm udělám pořad. I když mě v mém hereckém životě potkalo několik skvostných rolí, člověk neustále hledá svou parketu, svůj způsob vyjádření. Chtěl jsem si konečně vybírat práci srdcem, s pocitem, že se vyjadřuji k době, ale že také vypovídám o sobě. A protože mě v umělecké tvorbě vždy frustroval fenomén času, rozhodl jsem se, že se nenechám časem uhánět. Na takzvané volné noze jsem přípravě představení Vivat Comenius věnoval tři roky. Až ve chvíli, kdy jsem cítil, že je projekt zralý, že už mu nemůžu víc dát, jsem ho uvedl na jeviště. A od té doby se pokouším podobným způsobem dělat své další pořady, snažím se dát jim maximum - času, energie, soustředění.

Hrdinové vašich sólových projektů i rozhlasových pořadů se víc a hlouběji než kterýkoli jiní ptají po smyslu života. Co určuje vaše dramaturgické a interpretační směřování?
Mám posvátnou úctu před tajemstvím života a všemi filozofickými i náboženskými systémy, které se tímto tématem zabývají. Úvahy o smyslu lidské existence jsou tím, co mě nejvíc zajímá a co mě inspiruje k přemýšlení. Hledám autory, kteří tyto úvahy ve svých dílech mají a protože bych to zdaleka nedovedl tak jako oni, dávám jim svoje srdce, duši a půjčuji si jejich myšlenky, abych je vyslovoval a nabízel dál.

Literárně-filozofickým pořadům typu Vivat Comenius dnešní doba zdánlivě nepřeje. Nicméně váš pořad má za sebou téměř 600 repríz a to nejenom v češtině...
Nemáme žádnou agenturu, která by nás "prodávala" do zahraničí, říkáme, že naším agentem je právě Komenský. Vivat Comenius jsme hráli ve třech jazykových mutacích už ve třiceti zemích světa, na místech, o kterých jsem ani nesnil, natož abych si myslel, že se tam podívám.: Chile, Brazílie, Mexiko, máme pozvání do Peru, Guatemaly. Projeli jsme s tímto pořadem celý americký kontinent, severní i jižní část, byli jsme s ním v Africe. Tam po představení lidé přišli do zákulisí a opisovali si pasáže, které slyšeli. Co může být pro kumštýře krásnějšího... Poznal jsem, že Komenský je magická osobnost a že po celém světě žijí lidé, pro které se staly jeho myšlenky celoživotní láskou. Věčná platnost a aktuálnost textů z Obecné porady o nápravě věcí lidských přivádí do kostelů, divadelních sálů i vysokoškolských aul po celém světě tisícovky lidí. Já jsem šťasten, že můžu tlumočit myšlenky, které se zrodily tady, v Čechách, že Komenský neustále zapaluje a fascinuje.

Jste jedním z mála umělců, který se programově věnuje melodramatu. Právě v čase, kdy natáčíme rozhovor, soustřeďujete své síly na spolupráci s Českou filharmonií pod vedením japonského dirigenta Kobajašiho. Provedení koncertního melodramu Lelio je důkazem, že nejste sám, kdo věří v jeho slavný návrat...
U příležitosti dvoustého výročí narození Hectora Berlioze zařadila Česká filharmonie do svého repertoáru málo uváděný skladatelův titul - Lelio, aneb Návrat k životu. Jde o zvláštní jevištní tvar, kdy skladatel je současně autorem mluveného textu. Je to přemítání o smyslu života a současně polemika se Shakespearem. Zabývám se Berliozovým dílem už od loňského listopadu a nesmírně mě tento krásný part uchvacuje. Baví mě nad ním přemýšlet a denně se těším na chvíli, až jej znovu vezmu do rukou. Věřím, že i diváci v Rudolfinu budou sdílet moje nadšení pro Lelia. (Premiéry Berliozova melodramu se uskutečnily v květnu a vroucí přání pana Strejčka bylo vyslyšeno - pozn. autorky)

V rozhlasovém archivu existuje u vašeho jména 969 zápisů o účasti na natáčení pořadů. Je to neuvěřitelné číslo a vy jej stále a stále zvyšujete.
V rádiu jsem začínal u Josefa Henkeho a Miloslava Jareše, hodně pořadů jsem vytvořil s Jiřím Horčičkou, Josefem Melčem, Jiřím Rollem, Alenou Adamcovou, Janou Bezdíčkovou a Hankou Kofránkovou. Miluji rozhlasovou práci, myslím si, že v rádiu se nedá podvádět, že hlas člověka prozradí. I když v dobrém kumštu se nemá podvádět nikdy, rozhlasová tvorba je na uměleckou lež citlivější. Vždycky jsem se snažil na to nezapomenout - ať už to bylo v pořadu Setkávání, do kterého jsem si zval hosty a v nedělním odpoledni s nimi rozmlouval, nebo teď v mém pravidelném pořadu Hudební studio, v němž si jednou měsíčně povídám s hudebními skladateli nebo interprety.

Účinkování v rádiu mi kromě mnoha uměleckých přátel přivedlo do života i mnoho cenných lidí z řady posluchačů. Moc si vážím každého dopisu, v němž mi pisatel sděluje, že mému hlasu důvěřuje. Takto jsem získal i několik přátelství s nevidomými lidmi, s nimiž si telefonuji. Namluvil jsem pro slepé lidi i nějaké texty v rámci projektu Neviditelná kniha a jsem moc rád, že můj hlas přináší radost.

Nejste jenom interpretem slova i živé hudby, ale také dramaturgem, autorem scénářů i producentem svých literárních pořadů. Není to moc na jednoho člověka s duší umělce?
Když něco milujete, není to pro vás těžké. Už při psaní scénáře se mi vybavuje, jaká hudba by byla pro pořad nejlepší, dokonce mě zpravidla napadne i jméno hudebníka, s nímž bych na tom rád pracoval. Někdy mě naopak hudba inspiruje ke hledání adekvátního slova. Dominantní je téma a potřeba sdělení. Jsem pyšný, že můžu s muzikanty spolupracovat a že mám mezi nimi kamarády. Je jich mnoho: Pavel Jurkovič, Jaroslav Krček, Štěpán Rak, Jiří Hlaváč, Jitka Molavcová, Ivan Štědrý, Miroslav Petráš, Jiří Pavlica, Petr Kořínek, Václav Kozel. Přirozeně, organicky a s potěšením vytváříme něco, k čemu pak pozveme posluchače. Jsou to moji lidé - ti na jevišti i ti v hledišti- a protože jsem fatalista, věřím, že lidi, kteří se mají potkat, se potkávají.

MÁRIA UHRINOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ