To je přece hloupost, ohlížet se dopředu, napadne asi každého po přečtení titulku tohoto fejetonu. Jenomže někdy se prostě přihodí, že se člověk dívá zpátky, když se chce podívat do budoucnosti, takže se vlastně ohlíží dopředu. Poštěstilo se mi to nedávno při návštěvě Petrohradu. Poštěstilo je to pravé slůvko, protože pro mě je vždycky potěšením setkání s výjimečně zajímavými lidmi a k tomu je často potřeba i to neustále opakované a vzývané štěstí. Ne každý den si totiž podáte ruku s člověkem, jehož jméno je známé po celém světě.

"Dmitrij Andrejevič Dostojevskij" - představil se mi na rohu petrohradské Dostojevského ulice vousatý muž. Jako by mi v té chvíli proletěl hlavou filmový pásek s tituly - Zápisky z Mrtvého domu, Zločin a trest, Hráč, Idiot, Chudí lidé, Běsi. Ale přede mnou nestál Fjodor Michailovič nýbrž Dmitrij Andrejevič Dostojevskij. Pravnuk slavného autora byl tramvajákem a také jeho syn, tedy prapravnuk klasika světové literatury, vozí po petrohradských kolejích obyvatele města na Něvě. Určitě i proto bylo naše povídání nejen ohlédnutím, ale i pohledem dopředu.

Přes Petrohrad se přehnala "smršť" oslav výročí 300 let města. Běsi v podobě uřícených úředníků nevěděli, jak udělat hostům z celého světa, ale hlavně představeným z Moskvy ještě větší pomyšlení a dokázali petrohradské obyvatele otrávit omezeními, zákazy a příkazy natolik, že jich spousta z města raději ujela. Fjodor Michailovič Dostojevskij by to podle jeho pravnuka udělal také tak. Hráč číslo jedna na poli dějin oněch dnů, ruský prezident, tahal z rukávu trumfy jako na běžícím pásu: znovuzrozená Jantarová komnata, z ruin rekonstruovaný Konstantinův palác, vyšňořená Petropavlovská pevnost, hrající fontány Petrodvorců, dvořané kostýmovaní ve stylu časů Petra I. - zkrátka, žolíků měl dost. O tom všem jsme si s příslušníkem rodu Dostojevských povídali v domě, kde je sice muzeum slavného spisovatele, ale který okolím připomíná nejposlednější kout Petrohradu. Až sem totiž stavitelé "Potěmkinových vesnic", tedy staveb na oko a hlavně pro oko mocných světa, nedošli. Kousek dál u stanice metra Chudí lidé polehávali na zídce s lahví vodky nebo piva. Pro ně ta sláva kolem nebyla ani skrz zvětšovací dno láhve tak veliká, jak se zdála. Pro ně se nic neměnilo.

Bylo to zajímavé a moc poučné petrohradské ohlédnutí dopředu. Z minulosti, přes současnost až do budoucnosti společně s člověkem, který má v genech vazby na autora románu Zločin a trest, s Dmitrijem Dostojevským. Mimochodem, Zločin a trest píše současnost v novém vydání - za peníze zašantročené v rámci oslav výročí založení města Petrohradu prý přijdou i tresty.

P. S.: Ono i to naše víkendové referendum o členství v Evropské unii bylo vlastně jakýmsi "ohlédnutím dopředu", nebo ne?