Tak jako konec roku bývá časem publikem ostře sledovaných televizních žní, příchod léta předznamenává čas, kdy atraktivita obrazovky povážlivě bledne ve světle prodlužujících se dnů. Jakoby ve shodě s tradičním sezónním úpadkem diváckého zájmu, letos navíc v předstihu umocněném nástupem letních veder, nabídla Česká televize většinu toho, co začátkem června stálo za vidění, v pozdních večerních hodinách. Mezi tím i dva pořady věnované Václavu Havlovi: O cestě na Hrad a zase zpátky a nejnovější pokračování literární revue Třistatřicettři.

Věcnost a racionalita hraje jen málokdy roli v přízni davů. Stejně tak se v Čechách příliš nenosí uznání a vděčnost většiny jednotlivcům za jejich skutečné zásluhy. Historických příkladů by bylo možné uvést řadu. K čerstvým a názorným patří vývoj mediálního věhlasu a popularity Václava Havla - od obecně známého neznámého ztroskotance a zaprodance, sepisujícího jakási "nesrozumitelná dramata" a "nepochopitelně" provokujícího komunistické vládce, přes náhle objeveného národního mučedníka, záhy proměněného v masami uctívaného prezidenta, kterého nám záviděl celý svět, až po poněkud obtížného a nepraktického moralizujícího idealistu, na kterém "nejdůležitější a nejzajímavější" byly kontroverzní prezidentské milosti, resp. tragikomická potřeba nejednoho politického a uměleckého trpaslíka vyrůst ve vlastních očích jeho kritikou.

Očistit dlouhodobě (a často záměrně) deformovaný obraz jedné z největších českých osobností posledních desetiletí nebude jednoduché. Dokonce je dnes těžké odhadnout, zda se to podaří. Jak retrospektivní povídání Václava Havla s Markem Ebenem o uplynulých třinácti letech, tak znovuobjevování Václava Havla jako dramatika a umělce prostřednictvím autentických svědectví jeho souputníků a přátel, naznačily, že možné by to bylo. Pak by se snad Václav Havel mohl dočkat i zaslouženého vděku nevděčných Čechů.