Nejkrásnější pohled na Thajský záliv je z Bokoru - tvrdí Kambodžané i turisté a velmi dobře to věděli i Francouzi, kteří Indočínu v minulém století ovládali. Náhorní plošina zvaná Sloní hory, na níž Bokor stojí, vystupuje přímo z moře. Příkrý sráz čnící do výše jednoho tisíce metrů přitahoval mnohé cestovatele už v dávné minulosti, lidé se tu ale kvůli těžko dostupnému terénu usadili až ve 20. letech minulého století.

I Francouzi se svými inženýry a techniky si nejprve stavěli sídla v nedalekém Kampotu a v někdejším přímořském letovisku Ketu. Dnes, když jím projíždíte, nacházíte jen zbytky domů boháčů, některé ještě obehnané plotem. Stejně dopadla i luxusní vila s výhledem na Králičí ostrov, v níž přespávali královští rodiče současného kambodžského panovníka Norodoma Sihanouka. Objekt sice ještě stojí, ale buddhistické sochy zdobící zábradlí a vstup do domu jsou bez hlav a končetin. Ulámali jim je Rudí Khmérové. Po Vietnamcích, kteří proti nim bojovali, zase dodnes zůstaly na stěnách stopy po kulkách ze samopalů. Současný majitel Chan, jehož rodiče kdysi vítali odchod Francouzů, by si proto přál, aby francouzští vojáci nikdy bývali Kambodžu neopustili. "Když tu byli Francouzi, byla Kambodža velká. Poté, co odešli, zabili Kambodžu Thajci a naše země je nyní malá," vysvětluje Chan.

Požádal jsem ho, zda by mi nezařídil výlet do hlavní rezidenční čtvrti Francouzů, na Bokor. Jeho odpověď byla okamžitá a kladná. Vyrazili jsme hned následujícího rána. Já seděl na zádi terénního pick-upu, který se rychle ponořil do neproniknutelné džungle. Silnice, kterou před sto lety Francouzi postavili, za tu dobu značně zchátrala. Na některých místech sice ještě zůstaly zbytky asfaltu, jinak ale byla cesta, klikatící se vzhůru po úbočí hory, samá díra. Zavřel jsem na chvíli oči a představil si, jak tudy v černých limuzínách jezdili zástupci francouzské honorace. Velmi brzy se totiž Bokor stal vstupní branou celé Indočíny a říkalo se, že kdo nenavštíví Bokor, jako by tu ani nebyl.

Ze snění mne probrala velká rána. Vjeli jsme do jedné z jam, ale naštěstí se nic nestalo. Asi po dvaceti kilometrech se džungle rozestoupila a před námi se objevily trosky prvních domů. Krátce nato jsme zastavili u vily, kterou můj průvodce označil jako Černý palác. "Tady trávíval odpoledne král Sihanouk," říká Chan a my vešli do prázdné a vymlácené budovy postavené ve tvaru kruhu. Z někdejšího obývacího pokoje se vcházelo na balkón, pod nímž se otevírala hluboká propast. Pohled na třpytící se moře dal ale na strach z výšek zapomenout. Chyběla jen proutěná křesílka a sluha nabízející monarchovi jeho oblíbenou horkou čokoládu.

K panovníkově rezidenci patřila ještě jídelna, ložnice a dům služebnictva. Dnes vše vymlácené. Pocit úzkosti mě ale přepadl až v dalším obydlí, stojícím v sousedství královského komplexu. Železná brána byla otevřená, v zarostlé a zpustlé zahradě rostlo několik stromů obsypaných mandarinkami. Vevnitř měli Rudí Khmérové od roku 1975 mučírnu, kde popravovali představitele inteligence z Kampotu. "Mrtvé pak házeli rovnou dolů, žádné pohřbívání," popisoval mi tragické události Chan. Krátce nato jsme se proto raději opět ponořili do džungle, tentokrát pěšky. Nad hlavami nám létali zoborožci, po zemi pochodovaly armády mravenců. Po dvou hodinách jsme vyšli u nedostavěného mostu a vyschlého vodopádu. Řidič už na nás čekal a dovezl nás rovnou do cílové stanice - do Bokoru.

Od moře stoupala mlha, a tak jsme první domy městečka, v němž v době jeho největší slávy žilo na dva tisíce obyvatel, uviděli, až když jsme stáli před nimi. Dvě kasina, dva hotely, velký bazén, desítky vil a kostel. Vše zpustlé a ztichlé. Bokoru přesto i dnes vévodí hotel a kasino Bokor, kde se potkávali králové, ministři, umělci... Rudí Khmérové si tu zřídili vojenský špitál, vězení a základnu. Dodnes zůstaly na balkónech hotelu Bokor pytle s pískem, za nimiž leželi vojáci bránící se vietnamským jednotkám.

Nyní se všude rozprostírá ticho a jen občas vyruší toto Město duchů hrstka turistů.