Vynález fonografu přišel na svět v roce 1877, když Thomas Alva Edison v prosinci poprvé veřejně - v redakci časopisu Scientific American - předvedl svůj jednoduchý přístroj, který dokázal zaznamenat zvuk na proužek cínové fólie. K patentování ho přihlásil o dva dny později, 24. prosince 1877. Svoji první firmu, která nabízela ke čtvrtletnímu pronájmu přístroje i čisté cínové válečky, založil o měsíc později v New Yorku - jmenovala se Edison Speaking Phonograph Company. První fonograf, který tato firma v roce 1878 prodávala pro použití v domácnostech, byl typ nazvaný Parlor Speaking Phonograph. Stál tehdy 10 dolarů.

První Edisonovy komerční nahrávky vznikly v letech 1889-1892. I když sám Edison svůj oblíbený vynález původně považoval za vhodný především pro využití v kancelářích jako diktafon, případně pro zaznamenání hlasů významných osobností kulturního, politického či veřejného života, firma North American Phonograph Company zakoupila v roce 1888 Edisonovu firmu a začala o rok později vyrábět nahrané komerční válečky, určené do fonografů upravených jako mincovní automaty pro veřejné místnosti. Vůbec první takové válečky byly natočené 24. května 1889 a obsahovaly polky, valčíky a pochody v provedení vojenské hudby a sóla na pikolu, kornet a flétnu.

K prvnímu natáčení na několik fonografů současně došlo 3. června roku 1889, kdy nahrávací technik zaznamenával zvuk hned na sedm fonografů najednou - do té doby totiž každou jednu skladbu zaznamenával jen jediný fonograf. Od roku 1890 se pak běžně nahrávalo na deset i více fonografů současně. První kopírování válečků z původního "masteru" proběhlo až 1. dubna 1892 - použitý systém umožnil získat od každého originálního válečku až 150 kopií. Již natočené fonografické válečky určené k přehrávání v domácnostech (tedy pro soukromé, ne komerční využití) začala firma North American Phonograph Company prodávat v roce 1892. Tyto válečky byly určené také pro stánkaře na trzích a majitele krámků, kteří je mohli používat k propagaci svého zboží či jako reklamní poutače. Prodej válečků pro domácnosti ovšem nejspíš zaznamenal jen velice omezený úspěch, protože samotný fonograf stál minimálně 150 dolarů a každý váleček pak nejméně další 1 dolar.

Již o několik let později přišel Edison se svým "zlatolitým" fonoválečkem černé barvy, který bylo možné rozmnožovat v libovolném množství kopií. I když fonoválečky prošly v následujících několika letech ještě celou řadou vylepšení, druhou dekádu dvacátého století přežil jako jejich jediný výrobce právě pouze Edison. Kolem roku 1925 navíc měly jeho tvrzené modré válečky Amberola (údajně je bylo možné přehrát až 3000 krát) mnohem vyšší kvalitu záznamu než šelakové gramodesky, k jejichž nevýhodám patřil mimo jiné vyšší povrchový šum používané šelakové hmoty a proměnná - postupně se snižující - obvodová rychlost pořizování a snímání záznamu.

Definitivní soumrak výroby Edisonových fonografických válečků předznamenal nástup techniky elektrického nahrávání gramodesek v letech 1923-1925. K úplnému zastavení výroby fonoválečků i fonografů Edison ale přistoupil až 1. listopadu roku 1929.

Jaká je historie fonoválečků v Čechách? První české snímky byly natočeny dnes již neznámými interprety na Edisonovy válečky v Berlíně v roce 1891. Zástupce jeho společnosti je téhož roku předváděl ohromené veřejnosti na Zemské jubilejní výstavě v Praze a zároveň zde pouštěl i válečky konkurenční značky Columbia s nahrávkami zábavných scén a vlasteneckých písní v provedení mimo jiné Rudolfa Innemanna, Josefa Švába-Malostranského a Viléma Heše. Žádné z těchto nahrávek se nedochovaly.

I když od konce devatenáctého století dováželo fonoválečky různých výrobců do českých zemí mnoho obchodníků z různých "branží" (byli mezi nimi hlavně výrobci hudebních nástrojů nebo dovozci mechanických hracích strojů, ale i jeden optik a mechanik), první české snímky komerční výroby se začaly na fonoválečcích amerických značek Edison, Columbia - a o něco později i tuzemské Čechie - objevovat až kolem roku 1904. Určitou výjimkou jsou válečky německé firmy Apollo Record, na kterých se vyskytl český repertoár již kolem roku 1901 (mimo jiné na ně tehdy natočil tři písně i tenorista Otakar Mařák).

V roce 1904 zahájila ve Vysočanech u Prahy výrobu fonografických válečků česká pobočka slezské firmy Electra, která začala vyrábět "Zlatolité válečky Electra - nedostižné, nejdokonalejší, obdiv vzbuzujícího hlasu, nazpívané a nahrané nejlepšími umělci. Šelest vyloučen." U vzniku této továrny nepochybně musel stát i první český "obchodník se zvukem" Diego Fuchs, který na české verze kartónových obalů na válečky této značky umístil (stejně jako na etikety jím vydávaných gramodesek značek Fox a Patria) svůj oblíbený motiv lišáka před gramofonem s troubou, doplněný nápisem Praecisonocord. Reklamní slogan firmy Electra zněl "Mé pole jest celý svět" a její výrobní program byl napůl německý a napůl český, hlavně ale lidový: vycházely zde různé směsi populárních popěvků, komické scény v podání šantánových zpěváčků a pochody v provedení sokolských dechových kapel.

Firma Electra ukončila výrobu již v roce 1908 a natočené snímky od ní převzala další česká firma Čechie, která se v textu na obalech svých "zlatolitých válců" označovala jako "První česká tovární výroba fonografických válců na Královských Vinohradech. Ryze český a slovanský repertoir." Jako své první snímky sice vydala nejméně pět nahrávek operních árií v podání basisty Národního divadla Roberta Poláka, ale jinak i nadále vedla hlavně nenáročný program komických scén a náladových kusů. Mimo již zmíněných interpretů zde najdeme nahrávky komika Františka Tužimského, "mezinárodní zpěvačky" Růženy Slavínské, Mařenky Zeffiové, či Růži Jindrové (skladba s názvem Giribiri coco). Továrna sídlila ve Vocelově ulici č. 10 a svůj provoz ukončila počátkem první světové války. Fonografické válečky této značky se prodávaly za K 1,20.

(Pokračování příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz