Jako bychom se zase někam vraceli. Co já vím, tak racionalistická idea světového pokroku k lepšímu, tedy hodnotnějšímu světu byla v našich časech opuštěna, ba zesměšněna. Rozplynula se v postmoderním světě, kde je vše stejně hodnotné, nic není lepší (pravdivější, smysluplnější či morálnější) než cokoli jiného. Dobrá, řekl bych si, není-li vývoje, mohou vedle sebe v klidu a smíru existovat staré a nové, slabé i silné, předci a potomci.

Jenomže. Zdá se, že přece jenom nějaká ta pokroková idea vítězí a upozaďuje myšlenky ostatní. Jenomže ji není vidět, neboť se kryje, ba zneviditelňuje tím, že se její vítězství už neděje ve jménu pokroku. Její vykonavatelé chytře pochopili, že nebudou-li se jí zaštiťovat, nepřijdeme na to, že nás ovládá, neboť už nebudeme moci reptat, že změny k novému mohou být změnami k horšímu. Tato idea není nová, je "neo-nová". Září a přesvětluje hodnoty předchozí či původní. A tak pokleslá kultura vítězí nad kulturou klasickou či hledající, reprodukovaný hluk nad tichem, motorová sekačka nad kosou, počítačová hra nad knihou, sjezdovka nad lesem, dálnice nad přírodní rezervací, lom nad horou, nový hotel nad starou architekturou. Vcelku prostý argument, že to původní by mělo být zachováno pro příští generace, naráží na nedůtklivé odpovědi neo-nových pragmatiků, přivlastnivších si - prý již relativizovanou - pravdu a operujících pojmy jako neofobie, xenofobie, popřípadě tím, že to či ono je "brzdou trhu".

A přitom je jisté, že klasická kultura tu byla před na efekt vypočítanou masovou zábavou, že ticho je původnější než hluk (ať už bereme v potaz astrofyzikální stav před "velkým třeskem" či Bibli), že příroda tu byla před automobilismem. Nedaleko místa, kde bydlím - byť je to ve velkoměstě - se prostírá pláň, na níž jsem ještě stačil zažít pole, pak park, až před několika týdny se tam zrodila dráha pro rychlobruslaře na kolečkách. Prostor, kde se dříve cyklisté snesli s pejskaři a prostými chodiči, nyní zaznívá hlasitými kolizemi a konflikty. Ti místní, tedy původní uživatelé pláně, se prostě nestačili náporu pokroku přizpůsobit. A zdejší magistrát je uznal za nepokrokové nařízením, že chodci a psi se nesmějí motat bruslařům pod kolečka. Že tu ti procházkující - ať se psy nebo bez - byli prostě dříve než okolečkovaní (jež ostatně okolní přírodu nevnímají, neboť jejich cílem je dobově pokroková potřeba vypoceného potu)? A že psům to už vůbec nevysvětlíte, neboť ti tu byli alespoň ve svých instinktech dříve, než samotný člověk chodec? S takovými názory vás jistě někdo brzy nazve neofobem, xenofobem či jiným brzdičem. A pak že jsme skončili s pokrokem! Jeho podstatou přece bývaly konflikty mezi starým a novým. A o ty je nyní na naší dříve útěšlivé pražské pláni postaráno.