Dějiny starověké Číny jsou pro nezasvěceného až nepřehledně členité, naplněné četnými pokusy o sjednocení rozdrobených a znepřátelených státečků. První císař, který zemi sjednotil, pocházel z říše Čchin a žil ve 3. století před naším letopočtem. Osobnost tohoto panovníka lákala mnohé čínské filmaře - například Chena Keigeho, jenž před čtyřmi lety v eposu Císař a vrah vypodobnil ohrožení, provázející vladařovu cestu k moci. Obdobné události tvoří pozadí dalšího čínského velkofilmu Hrdina, který přiznává inspiraci dávnými legendami.

Mocichtivé panovníkovy úmysly totiž podnítily mnoho nepřátel, kteří jej chtěli zavraždit. Nejpověstnějšími se stali tři, dva muži a jedna žena. Neuspěli - ale ani císařským ozbrojencům se je nikdy nepodařilo polapit. Jednoho dne stane před císařem mladík s přezdívkou Bezejmenný, jenž tvrdí, že zmíněné atentátníky, jednoho po druhém, zneškodnil. Získal za to neslýchané privilegium: mohl se k vladaři přiblížit na pouhých deset kroků, blíž než kterýkoli ze smrtelníků...

Zarámování příběhu tvoří právě panovníkova rozmluva s Bezejmenným. Jednotlivé epizody z barvitého líčení pak průběžně vídáme zhmotněné. Jenže režiséru Čang I-mouovi (mohli jsme od něho vidět např. Rudé pole či Zavěste červené lucerny, navíc si zahrál v Terakotovém válečníku, též zasazeném do onoho sjednocovacího období) nebylo nic vzdálenějšího než jednoduchá syžetová linie. Když totiž Bezejmenný sdělí svou verzi událostí, císař jej obviní ze lži a vyloží vlastní pojetí.

Podle něho je Bezejmenný tím nejrafinovanější zabijákem: své druhy přesvědčil, aby životy obětovali v jeho prospěch. Správně očekával, že za odměnu získá přístup do panovníkovy těsné blízkosti, takže v cestě vražednému úmyslu nebude nic stát. Jenže Bezejmenný nepočítá s tím, že i on může ztratit jistotu, když pochopí výjimečnost císařových pohnutek, před nimiž bledne jakékoli osobní zaujetí.

Na snímku nejvíce zaujmou jednak baletně stylizované scény šermířských soubojů, jejichž aktéři získávají nadpozemské pohybové schopnosti (mohou se vznášet ve vzduchu, dotýkat se vodní hladiny atd.), jednak podmanivá barevnost kostýmů a zejména krajinomalba, která svým výtvarným pojednáním i zachycovanými tvary tvoří úžasné pozadí předváděných výstupů. Zjevně se zde odráží vliv nedávno uvedeného snímku Tygr a drak, z něhož si režisér dokonce vypůjčil doslovnou citaci v podobě bojového střetu nad korunami stromů. Neprůhledně zvířené listí, postupně získávající zkrvavělou barvu, ovšem ještě silněji umocňuje výtvarnou i obrazovou stylizaci celého vyprávění.

Hrdina je po vizuální stránce jistě vytříbený, ale podléhá neblahé módě soustředit se především na unikátní vypravěčské postupy, které pohlcují samotné jádro výpovědi. Mám na mysli kapku vody roztříštěnou pronikajícím mečem, ve větru vlající látky, ale také obřadně zpomalené souboje a záměrně statické rozmluvy, provázené pompézně nasnímanými davy, ať již zcela nehybnými či se pohybujícími ve strojovém rytmu. Na závěr si nemohu odpustit příměr: středobodem příběhu je do značné míry mechanické řetězení různých verzí téže události, ale oč působivější i lidštější je stejně koncipovaný Kurosawův Rašomon, který ovšem pomíjí jednoznačnou odpověď a zdůrazňuje relativitu lidského vnímání. Zdalipak také Hrdina přežije bez úhony celé půlstoletí?