Úterý 1. 7. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA - 0.04 hodin

V Meteoru tohoto týdne naposledy nahlížíme do knihy laureáta Nobelovy ceny Konrada Lorentze "Tak zvané zlo". - Nepociťuji jako rozčarování, nýbrž jako naléhavou pobídku k rozjímání sám o sobě, že naše statečné nasazení se pro něco, co pokládáme za nejvyšší, probíhá stejně jako sociální obranné reakce našich antropoidních předků. Člověk, který je postrádá, je instinktovým mrzákem, kterého bych nechtěl mít za přítele. Avšak člověk, který se dá strhnout jejich slepou reflexivností, je nebezpečím pro lidstvo; stává se snadnou kořistí těch demagogů, kteří umějí lidem situace vyvolávající boj předvést stejně snadno, jako my etnologové umíme předvést svá pokusná zvířata. Začíná-li mi při poslechu staré písně nebo dokonce nějakého pochodu přebíhat posvátný mráz po zádech, bráním se tomu svodu tím, že si uvědomím, že už šimpanzové, když se chtějí podnítit ke společnému zaútočení na nepřítele, vydávají rytmické zvuky. Přidat se ke zpěvu znamená podat čertu prst. Nadšení je pravým instinktem člověka, tak jako triumfální pokřik je instinktem husy velké. Nadšení má svou vlastní přitažlivost, vlastní vyvolávací mechanismy a poskytuje - jak každý z vlastní zkušeností ví - tak mimořádně uspokojující zážitek, že jeho svody jsou téměř neodolatelné. Tak jako triumfální pokřik podstatně ovlivňuje - ba ovládá - sociální strukturu hus velkých, tak také pud nadšeného bojového zasazení určuje společenskou a politickou stavbu lidstva. Je to Janusova hlava člověka. Bytost, jež je sama o sobě schopna zasvětit se službě tomu nejvyššímu, potřebuje k tomu fyziologickou organizaci chování, jejíž zvířecí vlastnosti přinášejí nebezpečí, že člověk zabije svého bratra - a to v přesvědčení, že tak musí učinit právě ve službě tomu nejvyššímu. Ecce homo! Ejhle člověk!