Neděle 6. 7. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
Premiéra 6. července v 8.04, repríza 10. července v 0.04

Bojiště památné bitvy na Bílé hoře se dnes celé nachází na území hlavního města, přesněji na území jejího šestého městského obvodu. Kdo by tu dnes hledal stopy bitvy, mnoho by jich nenašel. Místa bojů jsou většinou zastavěna rodinnými domky a z názvů ulic snad jedině ulice Moravanů a několik uliček nesoucích jména vůdců českého vojska připomínají dávnou tragédii. Vcelku nezměněna zůstala jen obora s letohrádkem Hvězda, u jejíž zdi se dovršila porážka českého vojska. Barokní kostelík Panny Marie Vítězné nedaleko konečné stanice tramvaje při karlovarské silnici je jedinou výraznou památkou připomínající někdejší triumf katolické strany. A pak jen kamenná mohyla na nejvyšším místě mezi karlovarskou silnicí a oborou.

Na historické návrší před Prahou nás uvedla slova historika Dušana Uhlíře, autora bezkonkurenčně nejlepší publikace o bitvě na Bílé hoře. Věrohodné ilustrace, jak to tu vypadalo v roce 1620, k dispozici nemáme. Obrazů olejových a rytin v mědi je sice několik desítek, jenomže autoři je pojímali spíš jako umělecké dílo. Někteří z nich v životě na Bílé hoře nikdy nebyli, navíc jejich díla vznikala s velkým časovým odstupem a na základě svědectví účastníků. Rekonstruovat přesně stav krajiny a stav bojiště v onu neděli 8. listopadu roku 1620 je proto dost obtížné. Ale přece jenom bychom to mohli aspoň zkusit: tedy - na západ od pražského městského centra na levém břehu Vltavy (skládajícího se tehdy z Hradu, Hradčan a Malé Strany) se vypínalo holé návrší, které na východě spadalo od Petřína prudce k Malé Straně a ke Smíchovu. Od severu klesá návrší do údolí, kde se nacházela napravo vesnice Dejvice, nalevo od Dejvic Vokovice, dále Veleslavín, Liboc a úplně vlevo Ruzyň. Mírný svah na západě klesá k Řepům, o něco příkřeji dále nalevo k Motolu a Košířím. Celé návrší se rozkládalo mimo městské hradby, ale k nejbližší městské bráně, Strahovské (které se říkalo taky Pohořelská nebo Malovanka a kudy vedla nejbližší cesta na Hrad) to nebylo daleko. Od Strahovské brány vybíhala královská silnice na západ směrem k Unhošti. Od ní se před vesnicí Řepy oddělila její levá větev vedoucí na Beroun a dále do Plzně. Celé toto rozsáhlé návrší, od pradávna nazývané Bílá hora (jméno dostalo zřejmě od bílé opuky, která se tady po staletí lámala a ze které byl v Praze postaven nejeden dům) dosahuje na nejvyšším místě výšky tří set osmdesáti metrů nad mořem. Napravo od unhošťské silnice (dnes se jí říká karlovarská) začíná zeď královské obory, která měla za bitvy sehrát svou roli. Oboru obtékal ze západní strany směrem od Ruzyně Litovický potok, který se za Vokovicemi vléval do potoka Šáreckého. Bylo tu tenkrát několik kamenolomů, které rozrývaly jinak plynulý hřbet hory. To rozlehlé návrší před Strahovskou branou, holé a nezorané a neobdělávané, pokryté jenom pískem a kamením, to je prostor, na kterém se mělo odehrávat bělohorské drama.