Je to zvláštní, jak se pojem Evropská unie kryje s názvem této rubriky - Horizonty blízké i vzdálené. Možná namítnete: proč vzdálené, teď po referendu? Jenomže teprve teď po referendu jakoby nabývala významu otázka, do jakého společenství to vlastně vstupujeme. Právě budoucí podoba Evropské unie je tím vzdáleným a trochu v mlhách tonoucím obzorem.

Ani na tom blízkém obzoru - na obzoru svého rozšíření - nemá Unie příliš jasné kontury. Zkušenosti dosavadních patnácti členských zemí nám realitu Unie roku 2004 odhalit příliš nepomohou. Evropská společenství, přeměněná teprve v roce 1992 v Evropskou unii a rozšířená na 15 členů teprve v roce 1995, byla sdružením prosperujících západních zemí se zavedenou demokracií (i když v Řecku, Španělsku a Portugalsku ne příliš dávno zavedenou). Osm z deseti nových členských zemí bude mít odlišné historické zkušenosti než původní členské země. Jejich společným jmenovatelem budou desetiletí chronického nedostatku prosperity a svobody. Zatím to vypadá, že vývoj v Unii už teď, před datem jejího rozšíření, začalo silně ovlivňovat chování těch osmi "nových", které odpovídá instinktům vzniklých právě v takovéto nuzné a nesvobodné historii.

Ostatně kvůli této nuzné a nesvobodné historii získala otázka suverenity tak zásadní místo v našich úvahách, zda vstoupit, či zůstat nesvázáni unijními pouty. My Češi jsme projevili výjimečnou citlivost ve věci státní svrchovanosti (tj. suverenity) především proto, že česká svrchovanost byla i v posledním desetiletí podrobována zatěžkávacím zkouškám.

A to nepominulo ani po rozpadu sovětského bloku s jeho Brežněvovou doktrínou omezené suverenity. Zatěžkávací zkouškou pro suverenitu českého státu byl i zahraniční nátlak na to, aby Česká republika změnila postoj v otázkách Temelína a Benešových dekretů. A tady, aniž si to příliš uvědomujeme, sehrála Evropská unie roli, kterou zatím nikdo vlastně nedocenil.

Ve věci Temelína se přece Vídeň pokusila do sporu zatáhnout Brusel. Chtěla, aby Prahu za postavení Temelína odsoudil a aby z demontáže Temelína udělal podmínku přijetí České republiky do Unie. Unie se do rakousko-českého sporu o Temelín zatáhnout nedala. Setrvala na stanovisku, že Temelín nemá zkomplikovat vstup Česka do Unie. Když se Brusel nedal vtáhnout do hry, Vídeň uzavřela s Prahou dohodu z Melku, a tak už dnes hornorakouská protitemelínská hnutí útočí víc na vládu ve Vídni než na Prahu. Nebýt existence Evropské unie a nebýt jejího odmítavého postoje k rakouským pokusům o zablokování vstupu České republiky do EU, byl by se možná spor o Temelín vyvíjel jinak. Dá se dokonce říci, že existence EU ovlivnila i celkové ovzduší rakousko-českých vztahů v době temelínského sporu. V rakouské vládě nemohla převládnout agresivita Haidrových přívrženců, protože Rakousko by se bylo uvnitř Unie dostalo na pranýř.

Totéž, jak jste si už jistě uvědomili, platí o sporu o Benešovy dekrety. V této kauze bychom byli zcela jistě proti společnému tlaku sudetských Němců, bavorského premiéra a rakouské vlády v mnohem nevýhodnějším postavení, kdyby nebylo Evropské unie a jejího odmítnutí rakousko-bavorských snah o přeměnu Benešových dekretů v nepřekonatelnou překážku na cestě Česka do rodiny členských zemí. I když bude spor o "dekret" možná ještě pokračovat, můžeme si být jisti tím, že členství Rakouska a Německa v EU bude naše odpůrce v těchto zemích zavazovat - tak jako až dosud - k respektování psaných i nepsaných evropských norem ve sporu, který s námi mají.

Unie tedy už vlastně sehrála v náš prospěch roli nestranného soudce i důsledného obhájce fair play. Možná že jsme si právě tuto epizodu z historie našeho přibližování k EU ani dost silně neuvědomovali, když jsme se před nedávnem rozhodovali, jak hlasovat v referendu.

Ještě jednu věc na Evropské unii stále ještě nevidíme dost jasně. Nevidíme, ba ani nevěříme, že sama existence Unie, ale hlavně pak její hospodářská síla, její sociální zásady, její pozice ve světě - to vše že bude časem působit na naši životní úroveň, na naši bezpečnost, na sociální kvalitu našeho života, stejně silně, ne-li silněji, než na to zatím působí česká vláda a český národní parlament a jejich jednotlivé počiny.

Není třeba se příliš podivovat, že nevidíme roli Unie v plném jejím dosahu. Nevidí ji tak zatím ani většina občanů těch zemí, které už v Unii jsou nějaký pátek. Podle mě ovšem je právě tohle nízké "evropské vědomí" úskalím, o které se rozbíjí snaha o budování síly a respektu Evropské unie. Lidé v Unii - a zítra k nim budeme patřit - si neuvědomují, do jaké míry je už dnes jejich osobní životní úroveň spjata s osudem EU, se sílou její ekonomiky, ale i s její politickou váhou ve světě. Ovšem, má-li se proces evropské integrace (ve smyslu společného a jednotného rozhodování, vytváření evropského vědomí vedle vědomí národního, vytváření evropského sebevědomí a jednou snad i evropského vlastenectví) uskutečňovat se souhlasem národů sdružených v EU, pak musí příslušníci těch jednotlivých národů skutečně pocítit, jak těsně je jejich osobní osud spjat s osudem EU.

Dokud bude na hodnotovém žebříčku jednoho každého občana pojem Evropská unie o hodně níž než pojem můj stát, moje vlast, dotud se v politickém životě Unie budou často stavět zájmy občanů jednotlivých zemí proti zájmům Unie jako celku (a někteří politici na tom budou budovat svou kariéru). Něco či někdo by měl brzy přesvědčit občany členských zemí (především všech 15 stávajících), že blaho Unie je jejich blaho. A ne že jejich blaho záleží na tom, kolik si ho jejich vlády vydobudou na Unii, či kolik ho uhájí proti Unii. Tahle změna mentality je - myslím - v rozšířené Unii úkol číslo jedna. Podaří-li se, pak se pro všechny stane třeba i společná zahraniční a obranná politika Unie prioritou. Dřív ne.