Příkladem promyšlenějšího a hlubšího záměru, který přesahuje obvyklé prvoplánové kupčení s pamětnickou nostalgií je už od jara cyklus Televize s pamětí. Každý pátek večer v něm nabízí druhý program ČT archivní pořady, které dokonce reflektují minulost ve dvou rovinách. Především - jak napovídají jednotlivé názvy (Šest dnů, které otřásly demokracií, Šeřík, spravedlnost a čas, Rozrušení strnulosti, Klement G. - pokus o portrét, Stát proti víře) - přinášejí stále aktuální a potřebná svědectví z let před a po nástupu komunistické totality. Odstup více než deseti let, která vesměs uplynula od jejich vzniku, však obohacuje jejich vlastní výpověď o další rozměr, když nově konfrontuje dobovou popřevratovou (naivní) víru v nápravu a spravedlnost s dnešním "racionálním" cynismem výsměchu obětem, na které bylo cíleně zapomenuto.

Dávat do souvislosti nastávající letní výprodej zábavy se seriózní archivní reflexí minulosti, je možná poněkud přitažené za vlasy. Současné výpravy České televize do vlastní historie však nabízejí i srovnání, proti kterému lze těžko mít výhrady. Pozdní středeční večery na tomtéž druhém programu tradičně patří pamětnické zábavě. Po letech se v jejich rámci konečně dočkaly souvislé reprízy i Návštěvní dny Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. Ani ona legendární leporela, střídající jemně absurdní dialogy a povídky obou protagonistů s dobovými hity v podání dobových zpěváckých hvězd, nemohou zapřít principiální zakotvení v letech svého vzniku. Mírně archaicky dnes působí i režijní (o)kouzlení Jána Roháče možnostmi tehdejší televizní techniky. Přesto všechno si však dodnes zachovala obdivuhodnou svěžest, životaschopnost, a především kouzlo a účinnost originálního humoru. Nad většinou dnešní nadprodukce uchechtaných neveselostí a uslintaných dvojsmyslů se tyčí jako Mount Everest nad krtincem. A to včetně pokleslého předstírání politické satiry, které na obrazovce aktuálně předvádí osiřelý dědic a "pokračovatel" někdejší slávy nesmrtelné dvojice, Miloslav Šimek.