Kolem roku 1907 se jak běžné "Edisonovy zlatolité válce" s českým repertoárem, tak "umělé příjmy zlatolitých Edison válců Grand Opera s nahrávkami zpěvních čísel přednesených předními umělci světovými, hodí se na každý fonograf" prodávaly za 1,90 K. Zlatolité válečky Columbia byly poněkud lacinější - stály pouhých K 1,50. Prodejci p. t. zákazníky také upozorňovali, že "každý válec lze 100 až 150krát přehrát. Ohrané pak válce béřeme zpět v ceně 20 hal. za kus, nutno však to samé množství nových válců odebrati. Při objednávce račte vždy udati dostatečný počet čísel náhradních, pro případ kdyby žádaná nebyla na skladě. K vůli pak rychlejší výpravě jest dobře napsati číslo i název kusu ačkoli to nezbytno není."

V Praze byla jednou z nejstarších prodejen fonoválečků firma "c.a k. dvorního optika a mechanika" A. Rosenthala. Ten dovážel i tehdy velice drahé - a dnes velice vzácné - fonoválečky, které počátkem dvacátého století prodával Gianni Bettini. Pan Rosenthal byl také vůbec první prodejcem gramodesek německé pobočky anglické firmy GC v českých zemích.

Z dalších velkých prodejců jmenujme ještě Maxe C. Steinera se sídlem Poříč 25 (zastupoval značku Edison) nebo firmu jeho souseda, velkoobchodníka Josefa Vrby (na adrese Poříč č. 6.).

Pod vlastní značkou prodávali válečky různých výrobců například pražský obchodník Václav Langmajer ("tovární výroba hudebních nástrojů, Král. Vinohrady, Havlíčkova tř. 4, dodavatel král. zem. divadla, civilních i vojenských kapel, ústavů, atd."), Vilém Hoffmann ("tovární sklad hudebních nástrojů, Královské Vinohrady, Palackého třída č. 7"), J. Pöschl (Královská 55, Karlín), J. H. Brandeis (c. a k. dvorní dodavatel) či Otto Fischl (Celetná ulice 24). V Brně prodávala - kromě fonografů, gramofonů, gramodesek, jehel a dalších příbuzných artiklů - fonoválečky v malebně potištěných obalech pod značkou Alfa velká firma Karel Jarušek a spol. (dcera tohoto podnikatele, pozdější spisovatelka Marie Podešvová, hrála pod jménem Máňa Jensenová ve třech němých filmových pohádkách natočených s Karlem Lamačem v roce 1922 ve vídeňských ateliérech).

Koncem prvního desetiletí dvacátého století, kdy fonoválečky začaly být definitivně vytlačovány gramodeskami, stáli potenciální zájemci o koupi příslušných přístrojů k přehrávání těchto zvukových "nosičů" před dilematem, ke kterému systému se přiklonit. Zmíněná pražská firma pana Vrby se pokusila rozhodnutí jim usnadnit následující "odbornou" - a značně šalamounskou - radou, kterou firma zařadila do svého obsáhlého prodejního katalogu:

"Bývá často otázkou, když se chce nějaký podobný křikloun poříditi, co jest lepší? Zodpovědit jest dosti těžko, prodáváme obojí a jsme tedy neutrální. Musíme doznati, že řádný gramofon dnes nahradí zrovna kapelu, jak stroje tyto nyní zdokonaleny jsou - musí to býti ale skutečně dobré stroje. Oproti tomu varujeme před koupí laciných gramofonů, totiž takových, které nepřehrají lehce jednu velkou desku, neb za takový gramofon jsou nejen peníze vyhozeny, a bývá s ním ještě dosti zlosti. Obyčejně se dává takový stroj na všechny strany opravovati a žádný není v stavu jej spraviti, poněvadž gramofon musí míti důkladný stroj, by tíhu setrvační desky a při tom zatížení blány ostrou ocelovou jehlou nejen zmohl, ale měl spíše přebývající sílu, jinak hraje s námahou, nestejně a reprodukce má tón plačtivý. Z důvodů těch jsme stroje ty ani do cenníku nezařadili.

Fonograf s válečky nemusí z daleka míti tak silný stroj jako gramofon, jelikož hroty u blány jsou tupé, hladké a jezdí pouze na povrchu válečku, proto i ten nejlevnější fonograf možno bez obavy koupiti. Reprodukce fonografů z tvrdých, zlatolitých válců jest velice dokonalá a nedá se ani z daleka porovnati s původní reprodukcí válečků, které se ještě před několika lety vyráběly. Fonografy dražší, které jsou též ku přijímání zařízené, působí vedle své krásné reprodukce velkou zábavu tím, že možno v rodině na hladké válečky nachytati zpěv, mluvené kusy, hudební sola, což činí i věčnou památku.

Nechybí nikdo, koupí-li gramofon neb fonograf, jen když se koupí vyzkoušený stroj a to od firmy spolehlivé, která může nejen za stroj ručit, ale též dostát."

Z tohoto textu muselo být jistě každému potenciálnímu kupujícímu jasné, o kterou spolehlivou firmu má jít. Pan Vrba nabízel v roce 1908 svůj nejlacinější "rodinný" fonograf ve tvaru lyry za 7,- K, zatímco jeho nejdražší přístroj Columbia XX Century (označený v ceníku jako "Herkules") stál celých 550,- K. Nejlacinější gramofon ze svého sortimentu ("Opera") nabízel za 24,- K; oproti tomu "původní (original.) Columbia americký graphophon Imperial, přepychový gramofon se zvonkovým trychtýřem" mohl mít movitý zájemce za 370,- K ("skříňka mahagon, čistě leštěná, stroj jest dvoupérový, rozumí se mezi hrou k natažení, úplně tichého chodu. Zvukoblána patentní Columbia. Reprodukce rozhodně ta nejlepší, úplně bez šelestu. Okrasa každé veřejné místnosti").

Ještě dodejme, že jednostranné gramodesky o průměru 30 cm stály ve stejnou dobu 12 - 18 korun, desky o průměru 25 cm kolem 6 korun a oboustranné desky značky Odeon o průměru 18 cm dostal zákazník za 3 koruny.

V době během první světové války (ani později, po vzniku samostatného Československa) se již dovozem fonoválečků a fonografů žádná domácí firma nezabývala. I když v USA udržoval Edison výrobu stále kvalitnějších válečků a přístrojů na jejich přehrávání prakticky až do konce dvacátých let, v Evropě zaznamenával tento historicky první zvukový nosič ústup ze slávy již od konce prvního desetiletí dvacátého století. Se jmény některých někdejších domácích prodejců fonoválečků se však setkáváme až do konce třicátých let v souvislosti s gramodeskami a gramofonovými přístroji. Tak například J. Vrba se ve dvacátých letech stal ředitelem československé pobočky gramofonové firmy Columbia, Diego Fuchs v ČSR zastupoval gramofonovou firmu Parlophon a činná v oboru gramodesek zůstala i brněnská firma Karel Jarušek.

Příště: Mluvicí stroje před sto lety

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz