Úterý 8. 7. 2003 ČT 1 - každý den vždy od 19.00 hodin

Pruhovaní kamarádi jsou tak trochu ve stínu vašich dalších seriálů, především Medvídků a Vydrýska. Ovšem i prasátka si zaslouží pozornost.
Víte, každý ten seriál si hledal své diváky, a jestli jsou Pruhovaní kamarádi a Tuláček (seriál o liščeti) ve stínu, pak proto, že tenkrát se o nich nemluvilo tolik, jako později o Medvídcích. V průzkumech spokojenosti diváků České televize v letech 1996 a 1997 byl jeden díl z Tuláčka na prvním místě a cyklus Pruhovaní kamarádi v roce 1998 skončil čtvrtý, hned za hokejovými přenosy.

Kde vaši filmoví hrdinové skončili?
Prasátka jsem chtěl předat do ZOO, ale den předtím utekla. Zřejmě je někdo úmyslně pustil. V ten čas se asi o 7 kilometrů dál zničehonic objevili dva divočáci. Když jsem tam přijel, zrovna se neukázali, ale snad to byla ta moje prasátka. A jezevečka jsem pustil do přírody. Je to chráněné zvíře, tak jsem ho vypouštěl s tím, že mu snad nikdo neublíží. Dost dlouho jsem ho na to ale připravoval.

Středa 9. 7. 2003 NOVA - 20.30 hodin

Režie Karel Kachyňa. Hrají Daniela Kolářová, Oldřich Kaiser, tehdy osmiletý Tomáš Holý, Svatopluk Matyáš, Vlasta Fabiánová, Ema Černá, Roman Čada a další.

Jak vyplyne z jeho další tvorby, od dokumentarismu se záhy přesouvá k náročně vyprávěným, stylizovaným příběhům, jejichž literární předlohy často bývaly kvůli své složité vypravěčské struktuře považovány za nezfilmovatelné. Navíc si vybírá látky mnohdy spojené s cenzurním zákazem, jako kdyby chtěl jejich vyznění ještě umocnit svou vizualizací. Musím ovšem po pravdě dodat, že spíše než svébytné převody jsou to spíše jen pokusy o ně, jimž se nedaří postihnout veškeré významové bohatství ani protikladnost výchozích textů. V časovém odstupu je přece jen budeme vnímat jako spekulativní a vyumělkované: postihují nanejvýš vnější obrysy příběhů.

Strick se často obrací ke skandálním románům, ať již to byl Joyceův Odysseus nebo Millerův Obratník raka. Nejprve si však vybral hru Jeana Geneta Balkón (1963), jejíž původ se nesnaží nijak zastírat (nebyl sám, s divadelním tvarem podobně experimentovali další nezávislí tvůrci - viz filmovou podobu Spojky či Lapáku, původně inscenací Living Theatre). Balkón je prvním z kolekce Strickových snímků, které Česká televize připravila; následovat ještě budou Odysseus a Road Movie. A je zvláštní shodou náhod, že i organizátoři souběžně probíhajícího karlovarského filmového festivalu pojali tentýž nápad.

Znalcům francouzského dramatu snad nemusím Genetův Balkón přibližovat. Je celý situován do nevěstince v kterési evropské zemi, zmítané revolučními nepokoji. Za nevěstkami tam přicházejí muži prožívat své erotické fantazie, které se ve zmatené době stávají realitou. Stejně jako se zákazníci stávají generálem, biskupem a soudcem - namísto svých revolucí odstraněných předobrazů -, tak i bordelmamá (Shelley Wintersová) hraje na popud skrývajícího se šéfa policie (Peter Falk) úlohu královny.

Genetovu předlohu scenáristicky zpracoval Ben Maddow (který také se Strickem snímek produkoval), aniž by se příliš pietně držel originálu. Nízkorozpočtová produkce učinila z nouze ctnost - finanční i technická omezení filmu nakonec dopomohla k ojedinělému výrazovému minimalismu. Tvůrcům se podařilo filmovými prostředky tlumočit k absurditě zabíhající grotesknost divadelní předlohy, která se netají náběhy jak ke společenské alegorii, tak k surrealistickým prvkům. Poněkud zvláštně, ale přesto organicky je do filmu zakomponována hudba Igora Stravinského. Kameraman George J. Folsey dokonce získal oscarovou nominaci. Mějme však stále na paměti: to, co pohoršovalo a šokovalo před čtyřmi desetiletími, dnes působí přece jen vyčichle a sterilně.

Vladimíru Remkovi se splnila životní touha - stal se stíhacím pilotem. Kromě toho se také stal kosmonautem, vnuceným národním hrdinou a živým muzejním exponátem. Do vesmíru se létá necelých čtyřicet let a podívalo se tam pár desítek pozemšťanů, on měl to štěstí být v první padesátce a zároveň tu smůlu, že jeho spoluobčané vnímali především ideologický odlesk jeho bezesporu mimořádného úspěchu. Všichni ruští a američtí kosmonauti se těší přirozenému respektu a obdivu, Remkův let byl bagatelizován , protože Československo bylo okupovanou zemí a "svezení na kosmickém kolotoči" bylo vnímáno jako nepatrný odpustek velmoci vazalovi.

Sobota 12. 7. 2003 ČT 1 - 14.40 hodin

Hrdinou je irská guvernantka Mary (Polly Walkerová), jež v bouřlivém roce 1936 přijíždí do Španělska, aby v jedné aristokratické rodině vyučovala anglickému jazyku. Jen z náznaků se dovídáme, že zřejmě prošla klášterní výchovou, že z vlasti odjela navzdor své rodině i snoubenci, neboť pociťovala nespokojenost, jakou snad ani sama nebyla schopná pojmenovat. Ve Španělsku se stává svědkem rostoucího společenského napětí, naráží na arogantní povznesenost, zkostnatělé mravy i horoucí cit a obdiv.

Ač sama ještě neznalá a spíše vyděšená, její sympatie patří všem, kteří bojují proti chystané tyranii. Prožije velkou lásku k již ženatému synu svého zaměstnavatele, ale přesto se nakonec rozhoduje k návratu do vlasti. Nevíme, co bude následovat, ale i ona sama si uvědomuje, že odjíždí změněná - ostatně celé vyprávění provázejí její vnitřní komentáře, v nichž se svěřuje se svými pochybami i očekáváním. Spolu s Mary přihlížíme brutálnímu potlačování pouličních demonstrací, prožíváme její milostné okouzlení. Režisér rozehrává poestrou mozaiku postřehů, kde nechybí ani odsudek pokrytectví.

Avšak uchopení tématu naplňuje pravidla melodramatu, jemuž odpovídá i značně schematická kresba jednotlivých postav. Povrchnost je patrná zejména u aristokratické rodiny, do níž Mary přichází. Jednotliví členové připomínají spíše panoptikum: přehlíživá paní domu, která straní fašistům, spíše verbálně odbojný manžel, ušlechtilý myslitel, na něhož čeká kulka zákeřného vraha, syn rozhodnutý aktivně se účastnit protifašistického odporu, povahově rozdílné dcery. A nemůže chybět prasácký kněz, jenž při výuce své svěřenky osahává...

Manipulace s diváckými city se prosazuje, když se milenci procházejí v nádherných přírodních sceneriích a uprostřed rozvalin dávného chrámu se chystají k vyznání lásky. Vyložený nátlak nastává zejména ve vypjatějších okamžicích, třeba tehdy, když se Mary své lásky vzdává, neboť milovaného muže budou více potřebovat jeho spolubojovníci. Hamm není Visconti ani Ivory, aby zevrubně prozkoumával rozpadající se třídy, jejichž strnulé výsady neodvratně patří minulosti.

(jš)

Po vizuální stránce se jedná o úchvatné dílo, navozující baladický rozměr šumavské přírody někdy v době před sto lety. Žijí tu - či někdy spíše jen živoří - lidé navzájem se znající, kteří však mají daleko ke vzájemnému souznění. Avšak narozdíl od Vláčilových či Kachyňových filmů, kde vizuální sugestivita přírody zaujímá rovněž mimořádné místo, Cesta pustým lesem (černobíle nasnímaná Jaromírem Kačerem v úchvatných krajinných panoramatech, kde snad každý záběr působí jako precizně připravená fotografie) se stává výhradní kameramanskou exhibicí, která vyplňuje veškerý prostor, zastiňujíc samotné dění. Pozoruhodná je je hudební složka, zapojující jak "folklórní" pásmo, tak jemné, uklidňující klavírní preludování.

Vlastně jediným výrazněji modelovaným konfliktem v tomto filmu je (navíc pobočný) motiv krádeže, vložený snad jen pro zvýšení atraktivity. Vypravěčské uspořádání zkoumá emocionální rozměr dění, kde jmenovitě konkrétní syžetové průniky musí být vnímány jako cizorodý prvek. Proto ani ústřední postavy (jakýmsi centrem se zdá se být lékař přistěhovavší se z Vídně na Šumavu, ale také pošťák a jeho družka) nepřesahují ve své prezentaci úroveň náhodných, navíc paralelně sledovaných výseků - většinou v podobě chůze odněkud někam.

Jenže "bezpříběhový" film, spoléhající se jen na průkaznost vizuální linie, selhává právě ve výchozím racionálním kalkulu - postižení přírodních scenerií i péče věnovaná kresbě dobových reálií včetně nejmenších detailů bytového zařízení dosahuje takového odstupu, až se navozuje stav, že dění sledujeme jakoby skrze sklo, které znemožňuje intimnější kontakt s předkládanou realitou. Příběh však vnímáme bez sebemenší možnosti se do něho vnořit. Právě znemožnění tohoto průniku odsouvá Cestu pustým lesem do kategorie mimořádně vycizelovaných, ale přitom jakoby ochromlých projektů.

Vojnárovy rozpaky nejzřetelněji odráží herecké pojetí (a nalezneme krajně nesourodé osobnosti - proti naivistickému Václavu Koubkovi živelného Pavla Landovského, dále třeba Janu Dolanskou). Režisér měl jistě usnadněnu pozici tím, že po hercích nepožadoval vciťování se a psychologicky podloženou drobnokresbu, naopak upřednostňoval vnějškově bezpříznakovou "existenci", zbavenou niterného vhledu. Proto pojetí a prezentace některých postav, zejména Aničky křivě nařčené z krádeží na faře, narušuje vytčenou linii svým soucitným přihlížením - a navíc zde rozkladně působí její způsobně přednášivá mluva, zcela rušící iluzi drsného kraje i drsných lidí jej obývajících.

V motivické rovině lze rozeznat řadu dobových odkazů (například na česko-německé osídlení), aniž by však získaly patřičnější rozvedení, zůstávajíce v pouhém náznaku. Film patří mezi díla provokující, jistě přemýšlivá ve svém uchopení, kdy případné vady i přednosti se někdy zdají prolínat a stírat.

Cesta pustým lesem může probouzet rozdílné názory, ale sotva ji lze pominout. Například Jaromil Jireš ji v anketě Mladé fronty dnes označil za svůj největší kulturní zážitek roku a hned vysvětlik proč: "... pro mimořádný zážitek z lidí, z přírody, ze svobody výrazu."