28
vychází 30. 6. 2003

Titulní rozhovor

Irena Obermannová:
Baví mě hledání, ale chci si ho ztížit

Vy, pardon, vaše hrdinka, přece stále hledá. Naráží, škobrtne, ale pokaždé se znovu vydává na cestu. Ale co bude, když se nakonec najde(te)?
Doufám, že se to nikdy nestane. Když hledám opravdu poctivě, nemůžu doopravdy najít. Ostatně myslím, že na konci života ani psaní není žádný "nález". Já hledám, protože mě baví hledání, nikoliv nalezení.

Takže vám nehrozí ztráta motivace?
Doufám, že ne. Ale nemůžu to vědět, což je snad správně.

Není vám trochu líto, že zatím jediná knížka, která není "ze života Ireny Obermannové" - totiž novela Ženské pohyby, která vznikla jako čirá literární konstrukce, měla relativně malý ohlas?
Není, počítala jsem s tím. Věděla jsem, že ta kniha bude mít asi nejmenší čtenářský ohlas, protože je zřejmě výlučnější a možná se i nesnadněji čte. Jediné, čeho jsem se bála bylo, abych nenaštvala některé své čtenářky, které oslovily mé předchozí knížky, protože se v nich zabývám problémy, které jsou blízké i jim, a proto znovu sáhly po mém titulu. Pak jsem si ale řekla, že knížka je v naprostém souladu se mnou samotnou, což je důležité. Tím pádem to přestávám řešit. Možná jsou Ženské pohyby o Ireně Obermannové víc než mé jiné knihy.

Vaše ústřední literární téma hledání - především partnera - je vážný společenský problém: partnerských ztroskotání a ztroskotanců je čím dál víc. Současná mladá generace to řeší po svém. Volí, možná trochu i z obavy před zklamáním, často jiný životní styl. Mnozí žijí dlouhou dobu jako "singly", mají nanejvýš přítele či přítelkyni. Myslíte, že tento trend sníží počet rozpadů manželství?
Možná ano, protože se velmi moudře říká, a já s tím souhlasím, že soužití dvou lidí je možné jedině tehdy, když jsou dva partneři schopni žít každý sám. Což znamená, že když to budou umět nebo se o to budou snažit, když budou uzavírat manželství a mít děti ve zralejším věku, je jistá šance větší stability vztahu. V mé generaci byl problém, že skoro děti uzavíraly manželství a měly děti. Nebyli jsme na to dost zralí ani zodpovědní. Přála bych i svým dcerám, aby v životě zbytečně nezažily nic špatného, i když ono se někdy matkám špatně rozeznává, co špatného může být k něčemu dobré. Třeba rozvod může být nakonec obohacující životní zkušenost, ale když se odehrává, je to určitě prohra.

Zaujaly vás současné české autorky?
Některé mám opravdu velmi ráda, ale asi to nejsou ty, které teď máte na mysli. Třeba knížka Petry Hůlové Paměť mé babičce je vynikající, působila na mě jako zjevení. Mám ráda i Sašu Berkovou, Olgu Sommerovou - i když nevím, zda její rozhovory O čem sní ženy lze považovat za beletrii, spíš je to vynikající publicistika. Moc se mi líbila taky Aluminiová královna Petry Procházkové. To všechno asi není "ženská literatura". Jenže já vlastně nevím, co ten termín přesně znamená. Pokud se tím myslí harlekýnky, tak ty nečtu, nicméně neodsuzuju. Zdá se mi, že jejich rozšířenost dokazuje určitou činorodost ženského pokolení - že ženy vůbec čtou. Pořád tomu rozumím víc, než když někdo chodí na fotbal.

V úvodu své nejnovější knížky Příručka pro neposlušné ženy oslovujete "ženy nepřijatelné, těžko stravitelné, neobvyklé a jinačí, ženy mimořádné". Odpusťte, ale zdá se mi, že vás nejvíc berou spíš ty čtenářky, které prožívají velmi obyčejný, často krušný život, potýkají se s každodenními problémy i s podrazy partnerů. Považujete je za mimořádné a neposlušné?
Měly by takové být. Vidím v tom jedinou ženskou zbraň - já ten výraz nerada používám, je to fráze, ale postavení žen opravdu není rovnocenné mužům, a právě v neposlušnosti je naše velká naděje. Přitom si myslím, že ta neposlušnost začíná doma, v každé jednotlivé kuchyni. Ten termín vidím podobně jako "občanskou neposlušnost" , což lze vykládat jako angažovanost, jako zájem o společnost a touha podílet se na její tvorbě, ne tedy sedět doma v papučích a nestarat se. Podle mě je "neposlušná" každá žena, která dělá něco doopravdy, něco, o co jí jde - a může to být klidně třeba výchova dětí, to je moc těžký úkol. Prostě se zaujatě a ráda věnuje své práci, vidí v ní smysl, má své zájmy a trvá na tom, že je bude uskutečňovat. A právě s tím má zatím každá žena největší potíže. Myslím, že by mi to všechny do jedné potvrdily.

Prožila jste si to taky?
Ano. I když ve svých knížkách předkládám tyhle problémy spíš v poloze žertu a absurdity, protože si myslím, že je to tak účinnější, osobně mám obdobnou zkušenost. Na začátku každého muže baví, že se žena zabývá něčím zajímavým, ale když vidí, co všechno to obnáší, co z toho vyplývá - především ten obtížný fakt, že taková ženská bývá osobnost - přináší to ve vztahu spoustu nepříjemností. A netýká se to jen spisovatelek, může jít třeba o vědkyni nebo zpěvačku nebo podnikatelku. Je jen málo mužů, kteří to dokážou chápat a unést. Ale jsou takoví a já doufám, že jich bude stále víc. Musí si prostě zvykat.

Nelámete tu kopí za feministky?
Pořád říkám, že nejsem feministka. Rozhodně nechci být feministka jako spisovatelka, nechci psát za někoho, z jakéhokoliv jiného přesvědčení než ze svého individuálního. Podle mě mají postoje a názory z tvorby vyplývat jaksi pod čarou, literatura není hlásná trouba. Ale jako člověk - tj. v životě - pravděpodobně feministka jsem, s tím nic nenadělám. Jen si odmítám dávat jakoukoliv, tedy i tuto nálepku na čelo. I když mám pocit, že pro některé naše kritiky by bylo jednodušší, kdybych si nálepku dala, věděli by - aha, feministka! Leccos by pak pro ně bylo ode mě stravitelnější.

Feministky bývají podezírány, že začaly své stanovisko hlásat teprve po tvrdých nárazech nebo neúspěších s muži, že jejich trpká zkušenost se přetavila v bojový pokřik, nakonec i v odmítání muže.
Nejsem si jistá, zda lze takhle charakterizovat feminismus. Pár feministek znám, docela s nimi sympatizuji. Mám samozřejmě určité výhrady k jejich některým vyjádřením, ale v mnoha věcech mají pravdu a já si jich vážím. Pokud jde o tvrdé srážky s partnery a následnou bojovnost - není to dost logické? Narazí jen ten, kdo se někam dere a narazí na toho, kdo mu v tom chce zabránit. Jinak by nenarazil.

Trochu mi vadí, že některé feministky své problémy institucionalizují, jako by ukládaly jiným, aby za ně bojovali. Přitom jde často o problémy, které se institucionálně řešit moc nedají, protože jsou individuální. Ostatně to sama říkáte: všechno začíná doma, v každé kuchyni. A koneckonců i vaše hrdinky jednají jinak než feministky: boxují samy - a samy za sebe.
Taky boxuju sama, snad proto to dělají i postavy mých knížek. A navíc - já se odmalička velmi špatně sdružuju. Na každém pionýrském táboře jsem se zhroutila, jsem vyloženě nesdružovací, nekolektivní typ. Ani s feministkami se nesdružuji, jen se s některými kamarádím.

Považujete své knížky za generační výpovědi - třeba žen své věkové kategorie?
To opravdu ne. Já si myslím, že generace, lépe řečeno generační přehrady vůbec neexistují. Nikdy jsem se necítila spřízněná s některou generací, a vůbec nerozumím generačním výpovědím. Vůbec to není můj problém. Mám pocit, že lidé jsou stále stejní a jediné, čím se liší, je fáze, ve které se zrovna nacházejí. Zrovna tak si myslím, že svět je pořád stejný. Špatně snáším, když někdo říká, že svět je pořád horší, že mládež je horší. Když sleduji svou osmnáctiletou dceru a její vrstevníky, mám pocit, že čtou stejné knihy jako my, chodí na stejné filmy, chovají se podobně - a hlavně cítí stejně.

Jako dramaturgyně České televize jste objevila pro moderování a přivedla na obrazovku Ester Kočičkovou, což je určitě pozitivní čin; způsob, jak řídila diskusi v pořadech Ženský hlas a Dvojhlas, byl originální a zajímavý.
Ester jsem předtím párkrát slyšela v rádiu Limonádový Joe, líbila se mi, a když jsme hledaly moderátorku pro Ženský hlas, měla jsem jediné kritérium: aby byla "nepřijatelná", provokativní, aby dokázala udělat v té šedé bedně pořádný průvan. Což ona udělala, čemuž jsme byly rády. I když možná z toho některé diváky málem klepla pepka.

Je poněkud paradoxní, že autorka kvalitních pořadů nakonec z televize odejde. Udržujete s bývalým pracovištěm kontakty?
Právě jsem dopsala scénář podle Divnovlásek, to je v tuto chvíli všechno. Osobně tam ale mám několik kamarádů, kteří tam jsou podobně osamocené duše jako jsem byla já. Dnes už říkám, že já si bez stálého zaměstnání v České televizi poradím, ale jestli se bude v této instituci s lidmi podobného ražení jako jsem já zacházet tak, jako jsem to zažila, nebudou tam normální poměry. Měli by si tam víc vážit lidí, kteří se bez televize obejdou, těch, kteří mají i jiné možnosti, protože jinak tam zůstanou jen ti méně schopní. Ale snad se to změní, teď mi to připadá velmi nadějné a další vývoj České televize vidím optimisticky.

Jedna píše, druhá se věnuje hudbě, prostě talentované děti. Máte radost?
To mám, ale jsem k nim kritická, někdy až moc. Moje mladší dcera chodí na hudební gymnázium a druhá na gymnázium Buďánka, příští rok bude maturovat a přemýšlí, že by chtěla jít na FAMU. Tak uvidíme, co z toho bude, nevím, jestli z toho nápadu mám mít radost.

Jste vůči škole skeptická jako její absolventka?
Netýká se to přímo školy. Spíš vidím, jak mi v životě chybí, že neznám nic jiného než umění a umělecké prostředí. Někdy si říkám, že kdybych byla třeba bioložka, poznala bych víc věcí a víc prostředí. Ale na druhou stranu mi FAMU dala docela dost. Naučila mě kázni a drezúře pokud jde o psaní, naučila mě vystavět příběh. A taky to hlavní - myslet na diváka, potažmo čtenáře. To je strašně důležité. Někteří mladí lidé mají tendenci na to zapomínat. Mě čtenář velmi zajímá, snažím se, abych ho nenudila, aby mé knížky byly čtivé.

Čtivost se ale moc nenosí.
V českých literárních kruzích určitě ne. Já jiné neznám, ale jsem přesvědčena, že jde o české specifikum, takový projev čecháčkovství, zaprdnuté malosti: tady se považuje málem za nemravnost, když je knížka čtivá. Čtivé rovná se špatné, pokleslé, hloupé. Já na čtivosti nevidím nic špatného. Neumím si představit, jak by u nás hodnotili třeba Grahama Greena, který kromě toho, že psal strhujícím způsobem, tak byl bokem ještě geniální. Totéž lze říct o mnoha jiných. Vždycky jsem si myslela, že knížky mají být ke čtení. Tím nechci hájit pokleslou literaturu, ale - s výjimkou pornografie - kdo určí, co je vlastně pokleslé?

Někteří autoři jako by neměli rádi vlastní popularitu, nezdá se vám?
To je jen póza. Když se spisovatele zeptají, co říká tomu, že je v učebnicích, skoro všichni se tváří, jak jsou nešťastní a jak je to štve. Myslím, že to není pravda a jediný, kdo to přiznal je Michal Viewegh. Ve skutečnosti snad všichni autoři touží, aby byli čteni. Z čehož vyplývá, že budou v čítankách. A pokud někoho čtenář nezajímá, je to spíš jeho problém.

Na to jsem se ptala na začátku našeho rozhovoru, ale byla to pouhá otázka, pochybnost, nic víc.
Ale já s tím souhlasím, opravdu by se to mohlo stát. Takže teď chci zkusit něco jiného. Právě v těchto dnech obě mé dcery odjíždějí na pár dní pryč, a já chci odjet na chalupu a začít psát cosi, čemu říkám opravdovský román. Zatím o tom ještě nemohu říct víc.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ