"Tak nám skončily Četnické humoresky, paní Müllerová," posteskl si pan Josef a stejně jako on je z toho patrně trochu smutná polovina "televizního" národa. Týden co týden sledovala opakování první série a pak nových třináct dílů osudů velitele Arazíma, pana štábního, početného osazenstva četnické stanice i přidružených rodinných příslušníků. Naštěstí šéf i jeho zástupce štábní Jarý se už oženili, tomu prvnímu se narodila dvojčata, rozpracované případy se dořešily, kriminalita v okolních obcích díky bystrosti mužů zákona doufejme poklesla. Ale co se čtvrtečními večery? Na léto nabízí Česká televize jako obvykle koš repríz; a vůbec, ti četníci byli sympatičtí. Však taky lámali divácké rekordy: poslední, 26. díl, sledovalo přes dva a půl miliónu dospělých diváků, což obnáší podíl na publiku 66,5%. Čísla vskutku úctyhodná, navíc vyšší než u první třináctky.

Přesto však nutno konstatovat, že druhá série tu první nepředčila, spíš naopak. Svěží příběhy, svižné tempo, příjemný humor, veselé pohledy do útrob četnické stanice a - nikoli na posledním místě - půvabně provinční (ne)hrdinové, to vše zvláště v některých dílech druhé série poněkud omšelo. Jakoby se četníci i jejich humor unavili, nejeden nový díl se zoufale táhl - najednou bylo patrné, že půldruhé hodiny i více je dost, ne-li příliš; humoru jako šafránu; zdálo se, že některé kriminální historky už odněkud známe; taky spletité peripetie love story se kupovaly v laciném kraji. Navíc herci občas sklouzli do šarže, jako například při vší úctě i výkon Tomáše Töpfera v posledním dílu - sotva jsme jeho Arazímovi uvěřili, že zralý muž dokáže při čekání na zprávu o novorozeněti tak zmateně šaškovat. A vůbec ten jeho milostný život, ach... Některá příjemná ozvláštnění, kupříkladu příběh, odehrávající se na Podkarpatské Rusi, byla poněkud zkalena topornostmi, které bijí do očí. (Legionářské zásluhy hrdiny příběhu nemohly natolik zapadnout, že by nebožák musel trpět hlady a dát se na zboj. Podkarpatská Rus byla součástí tehdejšího Československa, a to si legionářů vážilo a zpravidla si je našlo, ať žili v sebezapadlejší dědině. )

Humoresky sice ve druhé části poněkud vyvanuly, ovšem u diváků bezesporu uspěly. Pomohla jim všeobecná obliba seriálů domácí provenience s "našimi herci" (navíc, a to jim přičtěme jako zásluhu, pro mnohé diváky objevily řadu výrazných brněnských hereckých tváří a pozoruhodných výkonů). Úspěch podpořilo i neméně oblíbené retro, které divák stále rád nostalgicky vyhledává. Přejme jim to, i když - není to trochu málo? A taky: tvůrci by si možná měli připomenout moudré rčení o riziku druhého vstupu do stejné řeky a spočítat si, že by při případném dalším pokračování Humoresek pokoušeli osud už potřetí.