Firma Janďourek a Duffek prodávala v roce 1895 na Národopisné výstavě v Praze Edisonův Kinetoskop, což byl přístroj umožňující doprovázet promítané obrázky synchronizovaným zvukem z fonografických válečků. Patrně stejný systém byl předváděn koncem roku 1896 v pražském hotelu Grand v ulici Na Poříčí obecenstvu jako atrakce nazvaná Kinemato-fonograf. Také v tomto případě byla projekce filmových šotů doplňována zvukem z fonografu, z něhož údajně zaznívaly hlasy známých pražských umělců (bohužel nejmenovaných). V roce 1904 byla obdobná atrakce obecenstvu předváděna pro změnu pod názvem Fono-kinematograf ("bubny, živé, mluvící a zpívající fotografie").

Snad vůbec první patent z oblasti záznamu zvuku, který byl udělen občanům s bydlištěm v českých zemích, pochází již z dubna roku 1895, kdy byl přihlašovatelům pánům E. Würlovi a A. Novotnému z Královských Vinohrad u Prahy udělen německý říšský patent č. 86584, jehož námětem byl "fonograf s rovnoměrným pohybem zapisovacího zařízení, uzpůsobený pro přijímání třemi různými způsoby". Dnes se ovšem můžeme již jen dohadovat, o jaké způsoby přijímání (rozuměj nahrávání) vlastně mělo jít.

Podle noticky v časopise Dalibor z roku 1896 zakoupila "nejnovější vynález Edisonův Grafofon, bez sluchátek s trychtýřovitou konstrukcí" firma Josef Hofmann, závod elektrotechnický na Smíchově a zapůjčila jej na jedno představení ve prospěch Podpůrné jednoty samostatných řemeslníkův a živnostníkův smíchovských. Toto představení se pořádalo 25. března téhož roku v sále U čísla 1 na Smíchově a během programu byly předvedeny necelé dvě desítky nahrávek vojenských hudeb, komických scén a operních árií. Vzhledem k tomu, že v té době u nás ještě nebyly pořizovány na fonoválečky žádné komerční nahrávky, muselo jít o soukromé zvukové záznamy natočené panem Hofmannem, kterými nejspíš propagoval jím prodávané přístroje Graphophon. Tyto fonografy ovšem nebyly výrobkem Edisonovým, nýbrž konkurenční americké firmy Columbia. Povšimněte si též skutečnosti, že článek zmiňuje "trychtýřovitou konstrukci", tedy vnější ozvučnici (troubu) přístroje: fonografy totiž bývaly do té doby většinou vybavovány pouze sadou sluchátek umožňujících současný poslech přehrávaného kusu jen několika málo posluchačům.

V Berlíně vycházející "oficiální orgán Mezinárodního sdružení pro fonografické vědy a Fonografického sdružení", jímž byl čtrnáctideník Phonographische Zeitschrift, uveřejnil v roce 1900 v soupisu německých říšských patentů a užitných vzorů přihlášku jistého Heinricha J. Rumlera z městečka Freiheit bei Johannisbad in Österreich (tedy Svobody u Jánských Lázní), jež se týkala "zařízení pro otočný nosič válečku fonografu, u něhož k nastavení nosiče sloužící držák jakožto zábrana uzpůsoben jest". Další patentová přihláška tohoto pána se týkala "fonografu s několika zapínatelnými a vypínatelnými válečky". Pan Rumler byl členem prestižního Mezinárodního sdružení pro fonografické vědy a jako takový se též účastnil fonografické soutěže pořádané v roce 1901 v Berlíně - přihlásil do ní nahrávky dětských hlasů, které předváděl na svém fonografu značky Columbia.

Dalším "zapadlým vlastencem", jehož inzerce se velice často objevovala na stránkách časopisu Phonographische Zeitschrift, byl jistý pan Josef Isner z Olomouce (přesněji z Olmütz in Österreich). Ten nabízel jako novinku "nejlepší anglické ocelové jehly značky Mangonadel pro gramofony atd. Výhody: nejčistší reprodukce tónu. Minimální opotřebení ploten. Nejlepší pakování. Enormně laciné ceny." Tento pán svůj artikl nejspíš dovážel z Vídně od firmy, která se ve stejné době zabývala mimo jiné výrobou gramofonů značky Mangophon ("Nejlepší mluvící stroj světa pro malé a velké plotny. Bezkonkurenční laciné ceny. Ia ocelové jehly. Zástupci ve všech zemích hledáni."). Tento činorodý pan Isner též v roce 1903 přihlásil k patentování jakousi "elektrickou stolní lampu pro fotoúčely s posuvným barevným stínidlem a stojan tvořícím kapkovitým uzávěrem".

V této době se v domácím tisku již začaly častěji objevovat také první inzeráty zavedených domácích i zahraničních firem, které svůj běžný sortiment například hracích strojů, hudebních nástrojů či velocipédů rozšířily o fonografy a gramofony. První "obchodníci se zvukem" se ale rekrutovali i z úplně jiných oborů: tak třeba "c. a k. dvorní optik" Max C. Steiner nabízel ve svém závodě v Praze v ulici Na Poříčí 25 v roce 1901 Edisonovy fonografy a fonoválečky značky Apollo s nahrávkami například tenoristů Otokara Mařáka a Františka Pulkrábka. Tyto fonoválečky byly výrobkem v Berlíně sídlící firmy Adolf Lieban & Comp., která se v té době chlubila impresivním repertoárem čítajícím údajně na 6000 normálních a 1500 velkých t. zv. koncertních fonoválečků. Majitel této firmy Adolf Lieban, svého času též operní basista Německého divadla v New Yorku, se o něco později zapsal do historie zvukového záznamu i svými nahrávkami pro německou gramofonovou firmu Lyrophon. Za zmínku též stojí, že fonoválečky a gramodesky natáčeli i další příslušníci této zřejmě velice muzikálně založené, z moravské Břeclavi pocházející rodiny: sopranistka berlínské Nové opery Margarete Lieban-Gross, královský pruský dvorní pěvec berlínské opery tenorista Julius Lieban a jeho manželka královská pruská dvorní pěvkyně berlínské dvorní opery Helen Lieban-Globig, i jeho bratři Adalbert Lieban, pěvec městského divadla ve Wroclavi a Siegmund Lieban, operetní barytonista činný počátkem dvacátého století na berlínské scéně Apollo-Theater.

(Dokončení příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz