Zprvu můžeme být zmateni, když zjevně submisivní, ostýchavý a nerozhodný Dave Buznik (Adam Sandler), plaše a s často smolařskými výsledky se domáhající svých práv, stane - a to dokonce několikrát - před soudem coby nezvladatelný cholerik, ohrožující své okolí. Tyto incidenty vylíčené ve filmu Kurs sebeovládání zavánějí záměrnou provokací, a proto nezbývá než uvažovat o jakémsi podivném spiknutí, majícím za cíl uvrhnout nebohého Dava do stresu a snad též blíže nespecifikovaného ohrožení. Údajně si má sice léčit svou výbušnost, ale vše nasvědčuje tomu, že se k ní má naopak propracovat.

K ničemu jinému totiž "léčebné" metody svérázného psychiatra Buddyho (Jack Nicholson), pod jehož vedením má nebohý Dave nalézt údajně ztracenou rovnováhu, nevedou. Než se však dočkáme kýženého objasnění (které samozřejmě nebudu prozrazovat), budeme se trochu zmateně bavit příhodami smolaře, jemuž je poněkud absurdně připisována povaha bezmála protikladná té, kterou skutečně má.

Hlavní pozornost však nepoutá stále stejně rozpačitě se tvářící Budy, nýbrž Nicholsonův doktor: zanedbaně bezdomovecké vzezření, jemuž vévodí rozčepýřený vous i kštice, spokojeně škodolibý úsměv, s nímž svého nedobrovolného klienta (dostal se k němu ba základě soudního rozhodnutí, což samo o sobě je velice pochybné) nutí provozovat věci, které se mu vůbec nezamlouvají - příznačné je zejména scény, kdy zkrušeného Dava přiměje, aby se dvořil sebevědomé děvě postávající u barového pultu. Nicholson si opět počíná se svrchovanou jistotou, oproti Sandlerovi hýří sytými odstíny, zprvu naznačujícími až jakousi zákeřnou manipulativnost, ba psychopatii. Nicholson by nepochybně zaujal, i kdyby předčítal telefonní seznam...

Dlužno ovšem podotknout, že rozlišení mezi znepokojivými náznaky a skutečným stavem není příliš zřetelné, Nicholson svého hrdinu představuje jakoby v jednolitém zátahu, po odhalení ústřední zápletky jen dovolujícím, aby dosud spíše rozpačitý humor pramenící z donucování mohl vytrysknout v plné síle. Vyprávění však v tom okamžiku podléhá otřepaným žánrovým stereotypům, jakým je třeba překvapování jednotlivých aktérů (a spolu s nimi i diváků) novými nástrahami, kterými se Dave chce "revanšovat". Celkové ladění, stále zřetelněji spoléhající na ověřené jistoty (včetně nezbytného milostného románku, jehož proměny jsou vystřiženy jak ze špatné převlekové historky), však spontánní výtrysk humorné nadsázky spíše omezuje, než že by ji podněcovalo.

Kurs sebeovládání je řadový výrobek, nijak mimořádný ani scenáristicky (David Dorfman), ani režijně (Peter Segal), a významově se hroutí do předem vymezeného prostoru pošťuchování a drobných půtek. Nastražený podvůdek, který Dava přece jen vyburcoval k nevídané podnikavosti, vnímám jako notně spekulativní konstrukcí (navíc nijak oslnivě rozvedenou), kterou tvůrci jen nezávazně zasadili do reálií současné Ameriky, aniž by o ní chtěli - i když se tak tváří - cokoli sdělit. Zdá se však, že pokusy vyprávět příběhy, jejichž skutečné motivace jsou odkryty až v závěru, se prolnuly do vícera filmů - jmenovat lze téměř souběžně uváděný vražednický horor Identita.