Neděle 20. 7. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
Ppremiéra 20. července v 8.04, repríza 24. července v 0.04

Diverti nescio!

Diverti nescio! Tato dvě slova, která prohlásil za své osobní heslo český král, později řečený zimní, Fridrich Falcký, se tradičně překládají jako Obracet neumím!, popřípadě Prchat nedovedu! Leč nakonec vskutku prchal, utíkal, kvapem ujížděl, ba přímo zdrhal nejenom český panovník...

Ještě předtím, než vzal Fridrich nohy na ramena, bylo vidět z pražských hradeb od západu (tedy od Bílé hory), jak se k městu valem blíží houfy ozbrojenců. Poté, co se armáda protivníka přehnala bělohorskou plání, aniž jí stavovské vojsko dokázalo klást vážnější odpor, se přes 20 000 obránců Prahy rozuteklo. Jaká tlačenice a jaké zmatky nastaly před městskými hradbami, když se tam hrnulo ze všech stran prchající vojsko, se snažili vylíčit mnozí očití svědkové a po nich řada historiků. Mezi těmi druhými je i náš současník Dušan Uhlíř, a učinil to způsobem věru čtivým: Hrůzu, jež se zmocnila vojska na útěku, které cítilo v patách rozzuřeného nepřítele, je těžké popsat slovy. Před samotnou branou vedoucí do města (byla to brána Strahovská, zvaná též Pohořelská) docházelo k drastickým scénám, kdy po sobě lidé šlapali, an jeden přes druhého chtěl dříve utéci, jak zaznamenal novoměstský konšel Lukáš Karban z Olšan. K Praze se od Bílé hory prchalo pěšky, Pohořelská brána byla ale zavřená, a tak kdo mohl, šplhal do města po hradbách. Mnozí se pustili podle hradeb motolským údolím k řece. Hlubokosti řeky pražské se neděsili, nýbrž jako nějakou silnicí na koních i pěšky pluli a bředli, čímž se jich také nemálo ztopilo, jak kde stačili, tak ke Starému Městu pospíchali.

Zpráva o porážce zaskočila Fridricha uprostřed oběda. Rozjel se v čele asi pěti set jezdců k Pohořelské bráně, kde viděl první uprchlíky a všechnu tu spoušť, kterou způsobila panika poraženého vojska. Po nepříteli zatím nebylo ani vidu ani slechu. Fridrich ale začal propadat panice. Královně Alžbětě poslal zprávu, aby se co nejrychleji odebrala z Hradu za řeku do Starého Města. Královna (byla tehdy právě v jiném stavu) projevila víc odvahy než její muž a odjet odmítla. Když dorazil vyděšený Fridrich, poslechla ho. Byla už noc, když se po mostu dostali na Staré Město a tam se ubytovali v domě měšťana Langenbrucka naproti jezuitskému kostelu u Mostecké věže. Odtud však, jsa srozuměn, že by tu nebyl hrubě bezpečen (informuje nás o králi Lukáš Karban), odebral se ještě té noci do domu primasa Starého Města pražského Kirchmajera z Rejchvic.

Král k boji odhodlán nebyl, hledal pouze záminku, jak urychlit odchod z Prahy. Jeho věrní Pražané se do obrany nehrnuli, panovalo zoufalství a bezmoc, rostla nenávist ke králi a ke všem, kdo situaci zavinili a ponechávali město na pospas krutému nepříteli. Najednou nebyl ani národ, ani hlavní město. Nejdůležitější hodnotou se stala holá existence. Jestliže před chvílí selhala armáda, tak stejně bezectně zapomněli nyní na čest a na povinnost muži, kteří ji na Bílou horu přivedli. Vedení českého odboje se přes noc doslova zhroutilo a už se z kolapsu nevzpamatovalo.