29
vyšlo 7. 7. 2003

Titulní rozhovor

Jablkoň aneb Život na vodě

"Ta" Jablkoň letos oslaví 25 let existence. Za jakých okolností vlastně před tím čtvrtstoletím vznikla?
Jablkoň jsme založili s Ingo Bellmanem krátce po vojně. Potkávali jsme se na ASUTech - Armádních soutěžích umělecké tvořivosti - a už tehdy jsme si padli do oka. Zprvu jsme ani přesně nevěděli, co budeme hrát, já měl chuť do písniček, Ingo byl zase spíš jazzman. Pak se připojil ještě můj brácha Ivan Podobský. Měl s námi nejdřív zpívat, ale jednou dostal k narozeninám dva bubínky, na které sice nikdy nehrál, ale bavily ho. Tak to celé vzniklo, na kamarádském principu.

Počkejte, Ivan Podobský byl v časech svého účinkování v Jablkoni považován téměř za virtuoza na perkuse. To se všechno naučil takříkajíc "za chodu"?
On virtuoz byl. Nejdřív sice nevěděl, jak se má nebo nemá hrát, což sice mělo své nevýhody, ale taky výhody. Hrál jaksi intuitivně a v tom svém stylu byl nenapodobitelný, jedinečný. Budil pozornost už tím, že nehrál paličkami, ale těmi čínskými hůlkami na rýži.

Kapelou za ta léta prošlo relativně málo muzikantů. Čím si to vysvětlujete? Je obtížné do Jablkoně zapadnout?
Tak ta počáteční tříčlenná sestava byla daná, nás ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Až když Ingo Bellman odešel, zjistili jsme, že to jde i s jinými lidmi. Poslední, kdo do Jablkoně přišel, je Petr Chlouba, výborný bubeník, s konzervatoří, ale stejně mu trvalo, než do kapely zapadl, než si na nás zvyknul, a my na něj. Já upřímně řečeno vůbec nemám zájem sestavu Jablkoně měnit, to máte půl roku intenzivní práce, než se dokonale sehrajete, a další rok uteče, než kapela začne šlapat na sto procent.

Co dnes dělají kolegové - zakladatelé, tedy Bellman a Podobský?
Ingo dělá manažera jedné úspěšné softwarové firmě. On byl vždycky rozpolcený mezi úředničinou, dneska se tomu říká manažerství, a muzikou. Rozdíl mezi námi spočívá v tom, že on nemá hudbu, ale má peníze, kdežto já sice hudbu mám, ale prachy mi schází. A Ivan, to je zvláštní případ. Vystudoval herectví a dlouho hrál u Jiřího Suchého v Semaforu, pak se živil jako muzikant, ale vždycky chtěl být malířem. Léta si stavěl v Českém ráji ateliér a dneska tam výtvarničí. Mám pocit, že je spokojený, ale třeba mu ta hudba taky trochu schází.

Měl jste v průběhu let někdy chuť s kapelou skoncovat?
Jablkoň, to je život na vodě. Stačí, aby někdo onemocněl a už vám utíkají peníze. Ne že bych si nežil dobře, mám třicet kilo nadváhy, takže na jídlo a na pití, jak vidno, pořád mám. (smích) Ale asi před pěti lety jsem už toho měl dost, ta věčná honička mě přestala bavit. Tak jsme se rozhodl, že se nechám zaměstnat. Napadla mě reklama, protože jestli něco mám, tak to jsou nápady, a proč je neprodat jinde než v muzice.

A jak to dopadlo?
Poslal jsem do jisté agentury své materiály a oni mě obratem vyzvali, abych zhodnotil nějaké reklamní kampaně. Tak jsem vybral deset pozitivních a deset negativních ukázek a šel se s tím do firmy ukázat. Šéf se podíval na reklamu, kterou jsem zepsul nejvíc a řekl: "Hmm, tak to jsem dělal já". A tím to skončilo. Později jsem si uvědomil, že ve svém věku jsem pro jakéhokoli zaměstnavatele neperspektivní a tím pádem odsouzený k tomu, abych do konce života dělal hudbu. Mám příjemný pocit, že je to dobře.

Je překvapivé, že jste se ucházel o práci v reklamním průmyslu právě v době, kdy měla Jablkoň za sebou album Písničky, které skupinu ukázalo v posluchačsky o poznání vstřícnější poloze...
Ta krize přišla právě po vydání cédéčka Písničky. Já už byl od mala přesvědčen, že když něco budu dělat dobře, že se to musí automaticky zhodnotit, prosadit. V tom jsem dlouhá léta žil. Na albu Písničky byly skladby, které se klidně mohly hrát kdekoli, které by byly úspěšné i u mamin nad hrncem. Jenže se stejně nehrály. To, že se rádia nenamáhala pouštět něco z desek Baba Aga nebo Machalaj, to se dalo pochopit. Ale že nebude zájem ani o obyčejné písničky, s tím jsem nepočítal. Až tak jsem byl naivní.

První deska Jablkoni vyšla po deseti letech hraní. S čím v 80. letech vydavatelé vaše návrhy na LP odmítali?
Já si pamatuju, že jsem si připadal jak ta slepička, co shání vodu kohoutkovi. Pořád jsem někam chodil, nabízel a pořád se vracel s prázdnou. Byl to začarovaný kruh, měli jsme jen amatérské nahrávky a ty zněly, pravda, hrozně. Jenže k profesionálním nás nepustili. Navíc měli na Supraphonu a Pantonu z Jablkoně strach - kdo tehdy hrál něco jiného než ostatní, byl automaticky podezřelý. K elpíčku jsme se vlastně dostali až když koncem 80. let z edičního plánu Pantonu z jistých důvodů vypadla Jasná páka a oni do něj rychle potřebovali něco včlenit. A dali tam Jablkoň.

Debutovým albem Devátá vlna, stylově označovaným jako nová akustická hudba či kříženec vážné hudby, folku, jazzu a rocku, Jablkoň šokovala. Jak jste se vlastně k té stylové skrumáži propracovali?
Zkrátka to tak nějak vyplynulo. My necítili potřebu lišit se od ostatní muziky, spíš jsme nechtěli dělat něco, co už někdo dělal. A třeba i dobře.

Po listopadu 1989 jste se vydali na cesty po Evropě, jeden čas se dokonce psávalo, že jste venku známější než doma. Chtěli jste se "odstřihnout" od české scény?
Spíš šlo o to, že bezprostředně po revoluci česká muzika neměla na růžích ustláno. Skoro jsme nekoncertovali a když už jsme hráli, lidi chtěli slyšet jen tu Jablkoň, kterou dobře znali z desky i z koncertů. Venku to bylo jinak, pro lidi jsme byli něco nového, zvláštního.

Vaše "spanilé jízdy" po Evropě pokud vím dodnes neustaly. Kde vám bývá publikum nakloněno nejvíce?
Tak konkrétně se to asi říct nedá. Máme zkušenosti s Belgičany, o nichž někteří muzikanti říkají, že jsou to studení čumáci, ale já mezi nimi a tradičně vstřícnými Holanďany neviděl rozdíl. Taky s německým publikem mám nejlepší zkušenosti. A s úspěchem jsme hráli i v Rakousku, Francii, Itálii, v bývalé Jugoslávii a třeba i v Kanadě.

Humorem se vyznačují i písničková alba, další tvář Jablkoně, prvně představená již vzpomenutým albem Písničky z roku 1997. Proč jste se po letech prosazování své náročné hudby odhodlali k víceméně folkovému repertoáru?
Jablkoň zpočátku hrávala i písničky, ale postupně jsme od nich ustupovali, hlavně kvůli Ingo Bellmanovi, kterému se do nich moc nechtělo. Ale já na trampských písních začínal, ještě dneska jsem schopen jich spoustu zazpívat. Proto když z Jablkoně Ingo odešel, k písničkám jsme se zase vrátili. Jedním z důvodů bylo i to, že jsem jich za ta léta sice spoustu napsal, ale ležely v šuplíku. A tak jsme paradoxně přešli od těžší k lehčí muzice, a druhým paradoxem bylo, že nám dost dlouho trvalo, než jsme se naučili ty písničky na koncertech podat. Říkávalo se, jak ta Jablkoň musí dřít, aby na koncertech zahrála dobře, a nám nakonec dělal větší problém přejít k jednoduchosti.

Vaše písně mají značné hitové ambice. Nenapadlo vás více je "prodat"? Třeba psát pro jiné interprety?
Asi před patnácti lety, v době, kdy jsme s Jablkoní písničky nehráli, jsem pár skladeb nabízel. Ale nebyl zájem, asi také proto, že mě nikdo z těch interpretů, kteří by je mohli zpívat, neznal. Kdyby třeba píseň Když padá sníh, kterou napsal Bellman s mou bývalou ženou, nabízel někdo, kdo je v popu zavedený, téměř jistě by uspěl a byl by z toho hit.

Texty vaší ženy Zuzany jsou písničková alba Jablkoně plná. Vy sám se jako textař necítíte?
Moc ne, spíš jako skladatel. Ale asi budu muset textovat víc, Zuzana má svou skupinu Chesed, takže už s námi příliš nespolupracuje. Pokud od ní něco máme, tak jde většinou o texty staré řadu let.

Diskografie Jablkoně je hodně pestrá. Jaké místo v ní nové album Cestující v noci zaujímá?
Já u Jablkoně v současnosti rozlišuju tři základní polohy. Za prvé tu klasickou jablkoňskou, pak vážnější s houslistou Svěceným nebo se symfonickým orchestrem, a za třetí písničkovou. Cestující v noci patří jednoznačně do té písničkové, ale je to zvláštní deska. Když z ní něco hrajeme na koncertě, uvádím to větou, že jde o skladbu, která není pro nové album typická, protože pro nové album není žádná typická. Ve studiu jsme přemýšleli jen o tom, co každá skladba potřebuje a jak bychom ji nejlépe oblékli, bez ohledu na to, zda budeme za rockery, folkaře, nebo cokoli jiného.

Deska Cestující v noci je také dokumentem o setkání Jablkoně s hned čtyřmi zpěvačkami, z nichž každá je jedinečná jinak - Zuzana Homolová, Radůza, Iva Bittová, Bára Hrzánová. Předpokládám, že nejvíc legrace jste si užili s posledně jmenovanou.
Jasně, k písni Bleděmodrý červen, využívající pár taktů z Gainsbourgovy Je t´aime, jsem potřeboval zpěvačku, která má cit a smysl pro srandu. S Bárou se známe dlouho a natáčení nás hrozně bavilo, upřímně, bylo to k potrhání... Jenže začínáme zjišťovat, že tu písničku hodně lidí bere vážně, třebaže já tam zpívám asi o kvintu výš, než jaký mám rozsah. (smích)

Jak vlastně Jablkoň oslaví své pětadvacáté narozeniny?
Vypadá to, že 30. listopadu v rámci festivalu Alternativa Praha uděláme v Divadle Archa koncert Symfonického Jablkoně. Domluvil jsem se s vedením Českého symfonického orchestru, se kterým jsme už vydali jednu desku, a domluven jsem i s dirigentem Milanem Svobodou.

Foto OTA NEPILÝ