Ještě že je to tak. Ještě že jsme stále zemí těch obrovských kontrastů. To nám alespoň umožňuje nadmout se tu a tam pýchou a vědět: naše kultura sahá až k vrcholkům skutečných hodnot. A na druhé straně zakrývat nevěřícně své rozpaky nad mnohým cudnou otázkou: je to vůbec možné v naší kulturní, civilizované zemi? Ano, je. Už to víme. Jenomže je smutnou skutečností, že metoda šoku, provokace a drzosti, se má čile k světu, a nenápadně zabírá další a další území. Nejdřív ta nákaza postihla hudbu, malířství a sochařství, některé rozhlasy, televize, noviny a časopisy. Bez roušky zůstaly před ní nechráněny film a divadlo. A už se cpe i do politiky. Zamořila nejen módu, ale hlavně mravy. Copak, Češi, vy nemáte smysl pro humor? Vždyť jste se tím po celá staletí chlubili? To jste zapomněli na slavnou historii svých někdejších recesistů? Že byli vkusnější, vtipnější, vlídnější a smysluplnější? To byla také jiná doba... Všechno přitvrdilo, jak víte. I vy jste jiní! Z toho, co se vám promítá před očima, s vámi přece zahýbá právě jen šok, údiv, provokace a smělost nápadu, ne? Něco košilatosti a pikantnosti, přídavek vulgarity a sprosťárny, něco hrůzy, která budí představivost. Prostě - správná senzace! To je přece téma k hovoru a ceněn je, kdo je se vším obeznámen, a může na vás ty bacily vydýchat.

Je skutečně jiná doba. Běží příliš rychle. Pravda, je pestrá, ale zahlcuje nás přívalem informací a novinek a klade nároky: hodnoť a vybírej! Není to snadné, když všechno usiluje - nebo spíše pere se - o vaši pozornost. Bohužel ale to, co se nám stále ve větší míře nabízí a předkládá, je škleb lidské duše. Je pod lidskou důstojnost věnovat tomu potlesk. Ale - ke komu to teď mluvím? K těm, kterým proud hloupostí a vulgarity nohy nepodemele a kteří přemýšlejí o tom, jak se sami chovají.

V jednom půvabném středočeském městečku se konal koncert žáků základní umělecké školy. Uprostřed hudební produkce vběhl do sálu muž s lahví v ruce, vykřikl pár nesmyslů, několikrát se napil a nabízel připít rodičům žáků. Všichni ho sledovali a nikdo nic neříkal. Nelíbilo se to jedné mamince, divila se proč nikdo nezakročí. Rozhodla se, že na to se nemusí dívat a vyšla ze sálu. Přede dveřmi se dověděla, že to není opilec, že je to herec, manžel jedné z učitelek, a že jde o kulturní etudu. Jistě vhodnou, protože šokující. Sklidil potlesk. To vystoupení bylo asi na úrovni blábolu herce Landovského, kterým poctil koncert k výsledkům našeho referenda k Evropské unii. Britská výtvarnice Lizzy Le Quesneová realizovala pro pražskou Galerii Václava Špály záměr dokázat, že se našemu vkusu vnucuje neskutečně umělý ideál ženy. Jak? Postaví do výkladní skříně tři neoděné ženské figuríny a kolem nich se bude pohybovat pět nahých žen. Pořádající Nadace českého výtvarného umění nakonec přece jen rozhodla, že tenhle pohled bude k vidění jen zevnitř a nikoliv za výlohou. Také pražský sochař David Černý si po miminech, lezoucích po žižkovském televizním vysílači, růžovém tanku na Smíchově a za nohy zavěšeném svatováclavském koni, vymyslel další šok. V zahradním prostoru Galerie Futura v Praze postavil dvě pětimetrové plastiky předkloněných postav. Po kymácejícím se žebříku můžete vylézt až k otvoru do jejich zadnice a vnoříte-li do něho hlavu, uvidíte, jak se prezident Václav Klaus a ředitel Národní galerie Milan Knížák coby gumáci nechutně krmí navzájem kaší. Hloupé, bez vtipu, urážlivé. Prý to vyjadřuje alegorii společenského dění. Galerie Futura, která projekt prezentuje, připojila nenápadné oznámení, že se od této části výstavy distancuje. Distancuje, ale neodklidí, protože se jistě najdou zájemci. Kritiku samozřejmě toto "dílo" sklidilo od Milana Knížáka, který sám vyzdobil Prahu otřesnými hranatými postavami muže a ženy z betonu a který asi zapomněl, jak pilně před léty přidělával soše kocoura hlavu prezidenta Havla a otřel se i o psa Dášeňku.

Je to - řeklo by se - pod úroveň. Můj oblíbený aforista Gabriel Laub by řekl, že někomu je špatně od žaludku, někomu od mozku a někomu i od srdce.

Jako by nestačily šoky všedního dne. Ještě neutichly diskuse kolem reklamy na fiktivní obchodní dům Český sen a už se chystají další nástrahy. Jak jste, lidé, směšní, my si vás nafilmujeme! Šokem jsou i některé rozsudky našich soudů. Šokem jsou mnohá pojetí divadelních představení, která se bez obscénností neobejdou. Šokem je, když bývalá dramaturgyně veřejnoprávní televize prohlásí, že předpokladem výběru moderátorky bylo "aby byla nepřijatelná, provokativní, aby v té šedé bedně dokázala udělat pořádný průvan..." A proto vybrala vhodně Ester Kočičkovou. Šokem je, když politici předloží k projednání návrh na hledání úspor ve státním rozpočtu a jako první v reakci žádají právě ti nejvzdělanější ze zaměstnanců s nejvyššími platy okamžité neuvěřitelné navýšení svých příjmů. Šokem je, že mnoholetá poctivá práce Nejvyššího kontrolního úřadu je jen výrobou popsaných stránek, které se viníků škod vůbec nedotknou.