Když jsem sledoval epizodu z Pokračování příště, věnovanou Nemocnici na kraji města (středa 2. července, ČT 1, 21.20), oceňoval jsem vynalézavost i nápaditost zpracování, ale současně jako by něco důležitého bylo opomenuto. Každý jistě ocenil několikerá srovnání týchž scén, nejprve natáčených s Karlem Högrem a po jeho náhlé smrti s Ladislavem Chudíkem. A také každý si mohl všimnout, jak si Högrovo nenápadné, ale podmanivé charisma dokázalo podmanit i herecké partnery: když se jako primář omlouvá své kolegyni, že ji podceňoval, v hereččině tváři se zračí opravdové dojetí. Když tatáž scénu byla přetáčena s Chudíkem, zůstala přítomna už jen řemeslná macha. A není divu - Chudíkův primář je zosobněním neživotně sošné ušlechtilosti.

Promluvili zde jednotliví zúčastnění, zavzpomínali pamětníci, s pocity z nově pořízeného pokračování se svěřili tvůrci, kteří převzali Dietlovu i Dudkovu štafetu. Téměř zde nezazněl nějaký falešný tón, avšak přesto jsem vycítil jistou nedořečenost. Dověděli jsme se, že enormní divácký úspěch seriálu kdekoho překvapil, dokonce i Dietl sám měl být překvapen nečekaným ohlasem, když scénáři měl věnovat stejnou péči jako jiným projektům. Přitom vysvětlení je nasnadě: příběh je zcela vyvázán z jakýchkoli společenských reálií, které nutně vpadávaly do ostatních děl, samozřejmě přizpůsobených panující politické moci.

To, že se v Nemocnici na kraji města - pokud se nepletu - vůbec "nesoudruhuje", že zcela vymizela vedoucí úloha komunistů, bývá někdy považováno za falešný obraz tehdejších reálií. Jenže to je nedorozumění. Tím, že se Dietl soustředil výhradně na privátní sféru svých hrdinů (konflikty rodinné a profesní), rozehranou v intencích melodramatu místy slzopudného, místy žertovného, úspěšně zvládl model, do nekonečna natahovaný zejména jihoamerickými novelami. Ve srovnání s nimi je ovšem Nemocnice na kraji města dramaticky hutným veledílem, které dokázalo pevně sevřít jednotlivé syžetové linie, které se opíralo o zemité herecké výkony a kterému v neposlední řadě pomohla režijní svědomitost.