Již zmíněný Max C. Steiner se též stal prvním domácím dovozcem gramodesek anglické firmy The Gramophone Company Ltd. a jejím oficiálním generálním zástupcem pro české země. Pravdou ovšem je, že za "generálního zástupce" určité firmy se tehdy kupodivu mohlo prohlašovat současně hned několik čiperných obchodníků. Do této kategorie nepochybně patřil i Diego Fuchs, jeden z prvních dovozců gramofonů a gramodesek u nás. Tento zdatný židovský obchodník se do historie zvukových záznamů zapsal hned několika ne právě košer kousky: tak například již v roce 1903 inzeroval "Edisonův gramofon" - tedy prakticky neexistující výrobek (Edison tehdy vyráběl pouze fonografy) - s nápisem Edisonofon na vnější ozvučnici. Jen o několik měsíců později však v opakované inzerci tento nápis pozměnil na Edinofon - je docela dobře možné, že ho k provedení této změny přinutil některý z "generálních zástupců" Edisonovy německé pobočky mateřské firmy pro české země. S dalšími kousky Diego Fuchse měli čtenáři těchto sloupků možnost seznámit se před časem.

Bez známého konce je příběh jistého pražského inženýra jménem Emanuel Červenka a jeho patentovaného vynálezu týkajícího se pořizování zvukového záznamu pomocí světelného paprsku dopadajícího na rotující fotografickou desku. Podle zprávy v domácím tisku uváděl tento vynálezce 25. 3. 1903 s velkým úspěchem v sále pražského Žofina ze svého gramofonu vylepšeného systému snímky hudby a zpěvu, které doprovodil odbornou přednáškou.

O praktickém využití jeho vynálezu sice domácí tisk žádné další zprávy nepřinesl, zato ale kauza "Die Cervenka schen Erfindugen" v témže roce hned několikrát naplnila stránky německého odborného časopisu Phonographische Zeitschrift. Pan inženýr Červenka totiž svůj vynález v únoru roku 1903 představil německé vědecké a společenské smetánce v Berlíně ve velké aule Královské akademie na třídě Unter den Linden na přednášce, které byl přítomen i německý korunní princ. Rozsáhlý článek v únorovém čísle tohoto časopisu přinesl zprávu o jeho nahrávacím gramofonu používajícím místo voskového kotouče rotující fotografickou desku, na kterou dopadal světelný paprsek o šířce dané silou zvukového signálu přicházejícího od membrány speciální zvukovky, kterou si pan inženýr Červenka nechal patentovat již o rok dříve. Skleněný fotocitlivý kotouč poskytl po vyvolání přesný fotografický obraz zaznamenaného zvuku, z něhož údajně bylo možné snadno vyrobit matrici vhodnou pro lisování gramodesek. Výhodou tohoto systému též měla být mnohem vyšší kvalita záznamu - v této otázce se ale podle zprávy ve zmíněném časopise názory odborníků v oboru fonografie (Fachkreisen) značně rozcházely s názory hudebních znalců (Musikkenner).

Další článek o dva týdny později již měl název "Der Fall Cervenka" a náš pan inženýr v něm byl napadán, že předčasně odcestoval zpátky do Prahy, aniž by vyhověl požadavku několika německých vědců na upřesnění některých podrobností stran jeho vynálezu. Německá gramofonová firma Grammophon-Gesellschaft navíc okamžitě pana Červenku obvinila, že svůj vynález nedemonstroval na vlastních původních nahrávkách, nýbrž že pouze přehrával ve Vídni pořízené snímky operních pěvců Selmy Kurz a Leo Slezaka (v původním textu je tento šumperský rodák uváděn zkomoleně jako Hugo Cleczak), kteří před nahrávacím přístrojem pana Červenky prokazatelně nikdy nestáli. Redakce časopisu konstatovala, že výše uvedené skutečnosti značně mění situaci a že se pokusí co nejdříve zjistit, jak se vlastně věci mají.

"Případ Červenka" se pak dostal na stránky časopisu Phonographische Zeitschrift ještě jednou: jistý uznávaný německý odborník v oboru fonografie se v tomto třetím článku vyjádřil, že z praktického hlediska přináší metoda fotografování zvuku obecně neuspokojivý výsledek (kein befriedigendes Resultat), pan inženýr Červenka ve svém sedmibodovém prohlášení odmítl veškerá nařčení s tím, že se obrací na soud - jeho patent prý byl stejně mezitím odkoupen nejmenovanou velkou americkou firmou. Zástupci gramofonové společnosti DGG zopakovali a rozvinuli dřívější obvinění ze zneužití svých gramodesek, a tak redakce časopisu na závěr tohoto článku celý případ prozatím uzavřela s tím, že dokud pan inženýr Červenka nepřistoupí na nestranné posouzení svého vynálezu, nesmí se divit, že do té doby bude jeho vystoupení na univerzitě zanechávat značně nepříznivý dojem.

Jaký byl další osud tohoto průkopnického vynálezu pana inženýra Eduarda Červenky známo není. Historie mu však stejně dala nakonec za pravdu: pražský list Národní politika přinesl 14. října roku 1923 článek svého kodaňského dopisovatele, který oznamoval, že dva dánští inženýři Alex Petersen a Arnold Paulsen vynalezli způsob jak fotografovat zvuk na film. Systém fotografování zvuku byl již od poloviny dvacátých let minulého století komerčně využíván při výrobě prvních zvukových filmů, zatímco v gramofonovém průmyslu připravovala na přelomu dvacátých a třicátých let s použitím tohoto systému matrice svých gramodesek na příklad německá firma Tri-Ergon.

Podobnou mechanicko-optickou metodu systému Philips-Müller využíval ještě ve čtyřicátých letech minulého století pražský Radiojournal na výrobu zvukových nahrávek a pro archivování snímků pořízených původně na kovové magnetofonové pásy, které bylo třeba uvolnit pro nové nahrávání. Zápis se prováděl na osvětlený a vyvolaný filmový pás, záznam zvukových vln se ryl do černé emulze mechanicky nožem a k jeho reprodukování se následně použila běžná snímací fotonka filmového promítacího přístroje.

Příště: Fonograf - sluha mnoha pánů

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz