Neděle 27. 7. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
Premiéra 27. července v 8.04, repríza 31. července v 0.04

Přesvatý Otče a pane v Kristu, nejmilostivější pane! Nejponíženější políbení nejsvětějších nohou. Nejvyšší Pán konečně přece pohlédl na svatou církev a potřel její nepřátele. K tomuto nádherného vítězství, jež je po zásluze vítězstvím božím, jsem sice přišel já, viděl jsem je a byl jsem této bitvě přítomen, ale zvítězil zde všemohoucí Bůh, jemuž s převelikou vděčností připisuji naprosto celé vítězství. Vskutku - boží ruka byla s námi a přemohla tak mocného nepřítele, který se mu postavil na tak opevněném místě.

Pouhé čtyři dny po bělohorském vítězství napsal tento list vévoda Maxmilián Bavorský papeži Pavlu Pátému. V zápase s povstalými Čechy pomohla nejenom boží ruka. Svou roli sehrál i zázračný mariánský obraz. Objevil jej jistý Dominis de Jesu Maria, španělský mnich, karmelitán, který se připojil k vojsku Katolické ligy a přes Rakousy s ním přitáhl až do Čech. Za pochodu nesl v čele vojska hlavní korouhev. Když byly dobyty Strakonice, našel Dominicus ve zpustošeném zámku poničený a zhanobený obraz klanění pastýřů při Kristově narození. Za povstání českých stavů propukalo obrazoborecké pomatení mysli dosti často - nevyhnul se mu ani chrám svatého Víta na Pražském hradě. Mnich Dominicus při pohledu na obraz vzplál svatým hněvem a vzal jej s sebou. 8. listopadu 1620. Připevnil si ho na hruď a objížděl s ním bělohorské bojiště. Údajně se měl vrhat i do bitvy a plamennými slovy pozvedat bojový zápal katolické armády. Vítězství na Bílé hoře bylo nakonec připsáno zázračnému zásahu Panny Marie, které se začalo říkat Vítězná, což v Římě později posvětil sám svatý otec. Pozdější Dominicovi životopisci mu připisovali rozhodující úlohu při poradě velitelů, která bezprostředně předcházela bitvě, píše historik Dušan Uhlíř ve své práci Černý den na Bílé hoře a uvádí hned věci na pravou míru: Nic není vzdálenějšího pravdě. V žádném soudobém zápisu není byť jen zmínka o Dominicově účasti na této poradě. I sám průběh bitvy prozrazuje, že původním úmyslem katolických nejvyšších velitelů nebylo svést před Prahou generální bitvu, ale jen šarvátku, která měla prověřit skutečný stav bojových sil protivníka. Že pak události dostaly překotně jiný spád, muselo překvapit i je.

Věhlasný mariánský obraz bitvu na Bílé hoře přežil, a i když se dočkal velké slávy, nakonec štěstí neměl. Mnich Dominicus ho slavnostně přenesl do kostela Panny Marie Vítězné v Římě, patřící řádu bosých karmelitánů, kde k němu přibyly během dalších let ještě čtyři obrazy, které všechny zachycovaly průběh bitvy na Bílé hoře. Mariánský obraz ale při požáru kostela roku 1833 shořel a zachovaly se jenom jeho kopie. Jedna z nich zdobí hlavní oltář barokního poutního kostela, který byl postaven na počest vítězství přímo na Bílé hoře.