Jedním z velkých omylů, kterého se dle mého soudu "lid obecný" dopouští je, že často přisuzuje velkou váhu a důležitost slovům vzdělanců, nebo lidí slavných, úspěšných či na vysokých postech dočasně sedících. Pakliže bych bral moudrost jako kýženou metu, pak jsem byl nesčíslněkrát svědkem toho, že z úst intelektuálů (věhlasných filozofů, slavných umělců, vzdělanců či myslitelů) se řinuly nesmyslné nehoráznosti a o zmíněné moudrosti nebylo ani slechu. Podobné zážitky mívám při čtení novin či sledování zpráv. Žasnu jakých výroků jsou schopni informovaní novináři, světem zcestovalí politici, či jak nemoudrá slova se k nám do podhradí někdy ozývají z hradních oken.

Nesouhlasím s pivním názorem, podle kterého je slovo intelektuál nadávka - i když si vzpomínám, že mě můj moudrý otec při odchodu z venkova do Prahy varoval nikoliv před lehkými ženštinami, ale před intelektuálkami. Moudrou střední cestou mi ale připadá hodnotit lidi nikoliv plošně, ale individuálně. Je to cesta, ač pracná, tak asi jediná spravedlivá. A pak se můžeme dožít radosti, kdy žasneme nad plody moudrosti, čerpající ze vzdělání či daru inteligence a talentu. Neméně často však můžeme potkat prostého a nevzdělaného člověka, který formuluje myšlenky selským rozumem s podobnou kultivovaností, moudrostí a krásou. Myslím si tedy, že moudří lidé jsou, podle jen přírodě známého klíče, rozseti pravidelně v krajině lidské společnosti. A možná, že existuje něco jako intuitivní, nebo instinktivní kolektivní moudrost, podle které lid v pudu sebezáchovy pozná, kdy má cinkat klíči, či dát ANO Unii.

Někdy mi připadá až bolavě nepochopitelné, že takové úctyhodné dary shůry, jakými inteligence, talent či dosažená vzdělanost jsou, nemusí mít nic společného nejen se zmíněnou moudrostí, ale také s mravností, dobrem či humanitou. Konečně u zrodu zločinných ismů i při jejich zrůdném praktikování, které ve svém důsledku způsobilo potoky krve, stáli také vzdělanci, vědci i umělci všeho druhu. Inteligence, vzdělání a talent nemají samy o sobě znaménko plus nebo minus. Podle mého soudu jsou podobny koňům a záleží na tom, do jakého vozu je zapřáhneme. Jestli do pohřebního či válečného, vezoucího nás do pekel horoucích, nebo do vozu dožínkově zdobeného, vezoucího životem radu moudrých, tolerantních, nezamindrákovaných a k dobru směřujících vševědů.