Alkaios byl zřejmě první - to jméno proto vyslovujme s něžnou úctou - , kdo prohlásil, že ve víně je pravda. Kolik k tomu potřeboval sklenek a zdali pil červené nebo bílé, neví se. Jeho objevem se však lidstvo těší již bezmála tři tisíce let. Příteli vína tak poskytl vznešený cíl. Neřekne proto, že se jde napít vína, avšak s hrdostí v hlase konstatuje: Jdu hledat pravdu. A je mu krásně, duši má v barvě sněženek, cítí, že právě usedl k jednomu stolu se Sokratem, mistrem Janem a Galileem. (Vůbec nevadí, že potom jenom těžko hledá cestu domů. Možná tíž než ten, co šel se napít.)

Nuže, do Velkých Němčic se proto jezdí za pravdou, pro pravdu, či kvůli pravdě. A cyklus pořadů En passant svádí tak dohromady přátele pravdy, nikoliv milovníky vína. Pravdou ovšem je, že víno koštují a chválí. To i Radek Brzobohatý, věrný v službě pořadu, jenž jinak vyznává pouze slivovici, jak se sluší na příslušníka toho zvláštního státního útvaru jenž se zove Valašské království. Právě k tomuto obřadu tentokrát pozval Radek svého přítele, slovenského herce Maroše Kramára. Ten se tak ovšem pouze navrátil do důvěrně známých míst; v nedalekém Brně se totiž herectví učil, a k tomuhle školení jistě patří i lekce z pití.

Básník Alkaios, jenž pití věnoval nejeden verš, by z těch dvou měl radost; o víně hovořili přátelsky, uznale, nadšeně a s obdivem. A když se řeč stočila na ženy, přidali ještě notnou dávku něhy.

Posezení to tedy bylo příjemné, BROLN k němu přidal písničky, co k vínu patří, nikoho proto nezklamalo, že pravda nalezena nebyla. Možná ani nehledali příliš usilovně, ale i úmysl v tom mohl být: aby se příště mohli vydat hledat pravdu zas. Protože Alkaios nelhal, pravda ve víně je. Avšak jenom malá, taková celá dokulata, aby neranila. Duhová vrtošivá kulička, která se pořád kutálí. Nelze ji proto chytit, jen zahlédnout ji můžeme občas, když třeskne sklenka o sklenku.