Fonograf byl údajně jedním z nejmilejších vynálezů T. A. Edisona. Oproti představě a přání svého tvůrce - aby měl především osvětové využití - se fonograf zabydlel v oblasti hudby a zábavy obecně. Ve své době ale byla těmto mluvicím strojům předpovídána zářná budoucnost i v mnoha dalších oblastech lidského snažení. Podívejme se tedy, o jakých možnostech a způsobech využití fonografů referoval před více než sto lety český i zahraniční tisk.

Časopis Phonographische Zeitschrift přinesl v roce 1900 v jednom ze svých prvních čísel pod titulkem "Fonograf a dopravní prostředky" zprávu o jednom zajímavém experimentu berlínských dopravních podniků, jehož hlavním aktérem byl tento reprodukční přístroj. U jednoho z vozů berlínské pouliční dráhy totiž byl zkušebně do budky průvodčího v prostoru mezi nástupní plošinou a vnitřkem vozu, hned vedle otvoru či okénka, kterým cestující podávali průvodčímu jízdné, nainstalovaný fonograf, z něhož zněly cestujícím určené výzvy typu "ještě někdo bez jízdenky?", "postupte si, prosím, dále do vozu!" atd. Tento přístroj - nazývaný "signální fonograf" - dokázal údajně s úspěchem nahradit i výstražné zvonění řidiče pouliční dráhy určené pro ostatní účastníky silničního provozu nebo chodce neopatrně přecházející vozovku. V článku se navíc konstatovalo, že "zvolání ´pozor´, vyřčené dostatečně hlubokým basem, je nepochybně mnohem vhodnějším způsobem, kterak chodce nebo automobilisty ku pozornosti přivésti, než je o nebezpečí signálem zvonce informovati. Pomocí fonografu snadno lze každého na nebezpečí zvláštním příslušným signálem upozorniti". Na závěr tohoto článku jeho autor konstatoval, že dobré zkušenosti získané během zkušebního provozu signálního fonografu nepochybně povedou k jeho vylepšení, takže se již brzy můžeme dočkat zahájení masové výroby takto vylepšeného modelu. Pro fonografický průmysl se tím navíc otevírají další rozsáhlá pole působnosti.

Je docela možné, že výše uvedený článek se dostal do rukou některému z odpovědných pracovníků vedení rakouských c. a k. železnic, neboť jen o několik měsíců později přinesly německé noviny Münchner Zeitung zprávu svého vídeňského dopisovatele, že na tamním hlavním nádraží nalezl fonograf zajímavé a zároveň praktické využití jakožto velice hlasitě reprodukující přístroj ohlašující data odjezdů vlaků, jednotlivé stanice na jeho trase a čísla nástupišť, z nichž vlaky odjíždějí. Výrazně se tak ulehčila práce nádražnímu personálu, mezi jehož povinnosti doposud ohlašování takových údajů patřilo. Nyní prý stačí jen stisknout jediný knoflík a elektrickým proudem poháněný přístroj vykoná jejich úkol, navíc vždy se stejnou přesností.

K této zprávě je ovšem třeba dodat, že zvuk reprodukovaný z voskového válečku každým jeho přehráním výrazně ztrácel na kvalitě, takže srozumitelnost takových hlášení nepochybně brala velice rychle za své. Měli bychom snad právě zde hledat příčiny oné tradiční a dodnes přetrvávající nesrozumitelnosti nádražních hlášení?

Fonograf mohl výrazně - alespoň podle představ dalšího z redaktorů časopisu Phonographische Zeitschrift - přispět také k utužování rodinných svazků. V článku z roku 1901 nazvaném "Fonografická rodinná pošta" jeho autor konstatuje, že díky vzestupu fonografického průmyslu v Německu i jinde - a pochopitelně též díky snižujícím se cenám přístrojů, které je tak zpřístupňují doslova všem vrstvám společnosti - mohou nahrávací a přehrávací fonografy nově plnit též sociální funkci: příbuzné a známé s někdy vzdáleným bydlištěm je totiž možné potěšit zasláním fonoválečků obsahujících nahrávku hlasu jejich srdci drahé osoby. Pokud se například v určitém místě koná u starých rodičů nějaká oslava, není pochyb o tom, že nelíčené potěšení zúčastněných vyvolá poštou zaslaný fonografický váleček, z něhož k rodině promluví některý ze zeměpisně vzdálených příbuzných, jehož možná většina přítomných doposud znala jen z fotografické podobenky! Pan redaktor v tomto článku dále doporučuje, aby byl vzhledem k tomu, že ne každý si dokáže takovou kvalitní zvukovou podobenku na svém domácím fonografu vyrobit sám, tento náročný úkol svěřen závodu odbornému, podobně jako se to děje při zhotovování podobenek fotografických. I takovým způsobem navíc lze podporovat žádoucí rozvoj fonografického průmyslu.

Zde jen doplňme, že myšlenka zasílání zvukových nahrávek na různých nosičích prostřednictvím pošty se v následujících letech celkem ujala. Některé gramofonové firmy dokonce ve dvacátých letech vyráběly pro tento účel speciální nahrávací gramofony - na příklad ve Francii byl ve své době nejrozšířenější systém Pathépost spočívající v zasílání malých gramodesek (nahraných na speciálních gramofonech) v tuhých obálkách. V tehdejším SSSR zase byly již od třicátých let minulého století velice rozšířené poštovní zásilky rozměrů běžných pohlednic, jež obsahovaly na jedné straně zvukový záznam o délce asi jedné minuty (většinou nápěv natočené písničky), zatímco druhá strana pohlednice byla potištěna textem všech slok dané nahrávky. V Československu pak přežívala pod názvem "fonopošta" kategorie poštovních zásilek s nahranými magnetofonovými pásky až do relativně nedávné doby (platila pro ně dokonce zvýhodněná poštovní sazba).

Odborný tisk ve své době s nadšením zmiňoval i řadu dalších oblastí, v nichž měl fonograf najít uplatnění - uveďme jen titulky některých článků: "Dialekty a fonograf", "Fonografy na veřejných koupalištích" (měly plavčíkům pomáhat udržovat kázeň koupajících se davů) či "Problém parlamentních fonografů". V tomto případě bylo konstatováno, že zamýšlenému nahrazení parlamentních stenografů zapisovacími fonografy bohužel brání krátká doba záznamu na fonoválečcích - na hodinový proslov některého z poslanců by jich bylo třeba nejméně 30 kusů.

(Pokračování příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz