Člověk vnitřně radostný je zároveň i člověkem družným, napsal kdosi a pro básníka a překladatele Petra Koptu (5. 4. 1927-4. 7. 1983), od jehož smrti uplynulo letos v létě dvacet let, prý tento postřeh platil dvojnásob. Ostatně podobně na svého dejvického druha vzpomíná v úvodu Koptova rozhlasového básnického miniportrétu Jan Halas: "Petr byl živel, se kterým se člověku podařilo přežít všechno. Jeho permanentní úsměv projasňoval i v sedmdesátých letech zakouřenost četných dejvických hospod."

Petr Kopta se narodil v rodině spisovatele-legionáře Josefa Kopty (bratr Pavel se též upsal literatuře, byl mj. skvělým textařem) a rodinné ovzduší mělo nemalý vliv na občanské postoje obou synů. Petr Kopta byl při stranických prověrkách vyloučen v roce 1949 ze studia na Filozofické fakultě UK a o tři roky později odsouzen na šest let do vězení za úmysl odpustit nelegálně republiku. Později pracoval jako čerpač u Stavební geologie (tzv. maringotkář), nicméně se státní bezpečností v patách. Výrazné renomé si i navzdory zparchantělé době získal především svým jedinečným přebásněním poezie V. Huga, G. Apollinaira, P. Verlaina, A. de Musseta či francouzských trubadúrů. Po celý život však Kopta psal i vlastní poezii, která se knižního vydání dočkala až v roce 2001 zásluhou editora V. Färbera. Pod názvem Levný nájem - řetězy zdarma ji vydalo nakladatelství Torst a kniha zahrnuje jak Koptovy básně ze 40. a 50.let (poezii vězeňskou), tak cyklus palachovských veršů z roku 1969, příležitostné básně satirické a nepoklesle angažované verše z doby, kdy se Kopta stal signatářem Charty 77.

Náš rozhlasový pořad je jakýmsi volným průřezem básníkovy poučené, důmyslně stavěné a nahořkle ironické až šklebné poezie. Jejím základním "zdivem" je množství jízlivých asociací, krutých šprýmů, paradoxů, barokní vypjatosti a až artistní jazyková hra ("Lyšej Lišaj Lišák lichvařící"), avšak současně je Koptova poezie nerozbředlým svědectvím o trýznivých dobách "lotrů a lokajíků", kterým se básník pokoušel čestně čelit. A nejen slovem. A jako málokdo u nás si mohl dovolit napsat: "kdo dál je Pánem z Nemanic, / byť vladař dával sebevíc, / kdo nedbá knuty Atamana, // měnící v peklo jeho dny, / ten přes to vše je svobodný, / neboť ví, komu zvoní hrana."