Letní nabídku kin obohatí řada akčních filmů, zpravidla pokračování či nových verzí úspěšných předloh. Již jsme viděli X-Men 2 s hodnými, ale utiskovanými mutanty, které pronásleduje maniakální armáda. Uvidíme další část Charlieho andílků, kde trojice půvabných a věčně rozesmátých agentek opět zachraňuje ohrožené spolubližní, a pak ještě dorazí třetí díl Terminátora, který se pro změnu pokusí spasit rovnou celý svět. Nyní ovšem přichází s velkou slávou snímek Hulk.

Znalci comicsů již asi tuší: slavný novinový seriál již inspiroval několik filmů, ovšem teprve nyní povstalo dílo vskutku velkorozpočtové, které těží z nejmodernějších trikových dovedností. Producenti sáhli po režisérském esu jménem Ang Lee - naposledy se proslavil (pseudo)pohádkovým eposem Tygr a drak s mistrně stylizovanými bojovými scénami. Také v Hulkovi chtěl Lee uplatnit vizuálně velkolepé nápady, ale uspěl podstatně méně.

O čem Hulk pojednává? Staví na zápletce v comicsech snad nejoblíbenější: na dvou různých identitách téže osobnosti. Jedna je nenápadná, bojácná, ostýchavá, druhá naopak rvavá, prostě supermanská. Ostatně Superman, ale také Batman, Spider-Man atd. jistě posloužili jako lákavý vzor. Režisér ovšem celou záležitost zkomplikoval: onu "nadlidskou" složku v člověku pojal jako spíše znepokojující, zálibnou v násilnostech a ničení, stále obtížněji ovladatelnou. Ani tento motiv není nijak objevný: ozývá se nejen klasický model rozdvojené osobnosti pana Jekylla a doktora Hyda, ale též početných následovníků, zvláště Mutace (v televizi uváděno též jako Změna stavu). Stejná je i výchozí pohnutka: vše zavinilo nezodpovědné vědecké zkoumání, které odmítlo respektovat jakékoli hranice, zde navíc ještě umocněno vinou otcovou, jenž experimentoval sám na sobě - a pak zplodil syna...

Ang Lee se pokusil vyprávění rozlomit do dvou odlišných polovin. Ta první se tváří jako psychologická studie, která přibližuje dilemata zkroušeného vědce (Eric Bana), jenž tíživě prožívá postupné odkrývání své výjimečnosti. Druhá polovina fascinuje nezničitelností i skákavými schopnostmi "přeměněného" hrdiny. Potíž shledávám v tom, že ani jedna ze zmíněných poloh výrazněji nezaujme. Okázale sdělované duchamarnosti spíše vzbuzují smích, skákající obluda je pak ponejvíce groteskní, ani zdaleka nevyvolává takové rozporuplné emoce jako pradávný King Kong. Hromotlucký obr Hulk totiž kolísá mezi ohavnou zrůdou a ušlechtilým mstitelem bezpráví. Jestliže ničí vše kolem sebe, činí tak vlastně v sebeobraně.

Překvapí množství klišé, která režisér používá. Mnohé zápletky jsou podivně odbyty, ledabyle zacházejí s proměnami postojů, zvlášť obskurní a nedotažená je zejména postava démonického hrdinova otce. Nemohou chybět ani vytěsněné vzpomínky. Motivicky dokonce zdvojnásobeny jsou mezigenerační vztahy mezi otcem (pokaždé ničemným) a dospělým potomkem. Téma lásky hlavního hrdiny k půvabné dívce nabývá leccos z poetiky Krásky a zvířete. Armáda samozřejmě rozsévá zkázu, neváhajíc ničit i vzácné přírodní krásy, jen aby zničila výtvor, jenž se vymkl její kontrole. Nadpozemsky obrovitý a absurdně skákavý netvor už postrádá cokoli věrohodného - těšit se ovšem můžeme na souboje se zmutovanými psy, se zástupy vojáků, s tanky, ba i s letouny.

Hulk prostě pokukuje po nejrůznějších stylech, aniž by kterýkoli z nich opravdu naplnil. Ang Lee si zjevně neví rady s vypravěčskou stylizací, takže místy chce dojímat, místy ohromovat, ale výsledek je navzdory použitým atrakcím neslaný, nemastný neboli ani ryba, ani rak.