Vraťme se opět na začátek dvacátého století - náročný úkol tehdy před sebe postavil jistý německý inženýr jménem Leisner, když v lednu roku 1901 přihlásil k patentování svůj "řvoucí fonograf pro námořní účely" ("Schreiender Phonograph für Seezwecke") údajně zcela revoluční konstrukce, který měl sloužit především pro hlasitý přenos železničních výstražných signálů či dokonce k vysílání varovných signálů pro námořní plavidla. Velice hlasitou reprodukci měl zajišťovat důmyslný systém propojení několika reprodukčních membrán, mezi něž byl zapojen mikrofon. Takto zesílený zvuk měl být slyšen až na vzdálenost tří námořních mil. Velitel flotily námořních plavidel tak bude mít - podle představy autora tohoto vynálezu - možnost předávat své povely prostřednictvím fonografu hned několika lodím najednou, podobně budou moci být v mlze plující lodě informovány na velké vzdálenosti o možném nebezpečí, atd. Mezi dalšími výhodami "řvoucího fonografu" pak jeho vynálezce uváděl i možnost nepřetržitého dálkového spojení mezi jedoucím vlakem na trase a jednotlivými železničními stanicemi, vylučující eventualitu srážky vlaků či jiných železničních nehod.

Pan inženýr Leisner dokonce tento svůj "schreiender Phonograph" předvedl 3. ledna roku 1901 odborné veřejnosti pod vedením soudního chemika Dr. Jesericha na zasedání německé Polytechnické společnosti. Zpráva o této prezentaci následně vyšla ve specializovaném periodiku Centralzeitung für Optik und Mechanik - počet ohluchlých účastníků předvádění tohoto "řvoucího fonografu" však v předmětné zprávě zmiňován není.

Zde je ještě třeba doplnit, že dle první zprávy o řvoucím fonografu, kterou přinesl denní tisk již počátkem roku 1900, byl jeho vynález učiněn v Anglii (zvuk měl být slyšen dokonce až na 15 kilometrů). I když z této zprávy vyplývalo, že "vynález tento pouze na papíře nachází se a jeho převedení do formy použitelné ještě se značně velkými obtížemi setkati se může", uvádí se především jeho praktické využití pro potřeby vojenské: takový fonograf by údajně umožnil nesrovnatelně rychlejší předávání zpráv mezi jednotlivými vojenskými jednotkami, než jaké dokáží zajistit spojky na koních, a též "použitím jazyka domluveného zachycení zpráv nepřítelem ztíženo by býti mohlo".

Z roku 1901 pochází článek rakouského deníku Neuer Wiener Tagesblatt s titulkem "Fonograf ve službách vědy", kterým se veřejnosti oznamuje, že vědečtí pracovníci tehdy čerstvě založeného fonografického archivu při vídeňské Císařské akademii věd byli vysláni až do daleké Brazílie, aby tam na fonoválečky zaznamenali jazyk, jakým se v odlehlých končinách této země dorozumívají příslušníci jistého vymírajícího kmene Indiánů. Výzkumná expedice byla dokonce údajně vybavena zvláště pro tento účel sestrojeným fonografem. Podle stejné zprávy měl být druhý přístroj tohoto typu zaslán k podobným vědeckým účelům na balkánský poloostrov.

Titulek "Fonograf jakožto pomocník zubních lékařů" nese další zpráva v německém odborném obtýdeníku Phonographische Zeitschrift z roku 1901. Informuje o dalekosáhlých možnostech fonografie při působení na pacienty, jak o nich referoval jistý zubní lékař doktor Laborde z Paříže ve své přednášce na francouzské Akademii zdraví. Konkrétně jde o metodu potlačování bolesti normálně pociťované při trhání zubů: jmenovaný lékař umístil do ordinace fonograf, který během dentistova zákroku pacientovi připoutanému v zubařském křesle přehrával do ouška jeho oblíbené hudební kousky. Výsledky prý byly jen a jen pozitivní - pocit bolesti ustoupil, pacient naslouchal melodie linoucí se z fonografu s potěšením a lékař jej mezitím dokázal téměř bezbolestně zbavit nemocného zubu. Doktor Laborde tento postup zopakoval ve více případech a došel k přesvědčení, že tato metoda skutečně funguje u všech pacientů, a to se stejně dokonalou účinností. Podobný utišující účinek hudební produkce údajně pozoroval doktor Laborde - dle vlastních slov - již dříve, kdykoliv své pacienty vystavil přímému styku s hudbou z nějakého hudebního nástroje, jmenovitě houslí. Došel tedy k závěru, že zvukové vlny vyvolávají v nervovém systému pacienta určité rezonanční vibrace, jež jsou přenášeny na pocitové nervy v mozku, které následně bolest anulují. Článek uzavírá věta, že z fyziologického hlediska jde nepochybně o velice zajímavý problém.

Neméně zajímavé možnosti dalšího způsobu použití fonografu nabídl další článek z tohoto periodika pod titulkem "Fonograf jakožto politický agitátor". Přinesl zprávu dopisovatele z Antwerp o velkém shromáždění uspořádaném dne 7. července roku 1901 tamní Socialistickou ligou pracovníků loděnic, na němž zazněl také projev jejího předsedy, jistého pana Fabriho. Ten se sice v důsledku pracovního zaneprázdnění zmíněného shromáždění nemohl účastnit osobně (byl totiž dva dny předtím odvolán na pracovní jednání do Belgie), ale dovedl si poradit - svůj projev namluvil na fonografický váleček. Na začátku jednání pak byl na tribunu přinesen fonograf a shromáždění spolupracovníci pana Fabriho mohli vyslechnout jeho vlastními ústy namluvený projev.

My jen dodejme, že v tomto případě šlo o pravděpodobně první popsaný případ účelového využití "zvukového nosiče" pro politické účely. Od té doby ovšem takových nahrávek vzniklo nepočítaně - například již ve dvacátých letech natočil na gramodesku poselství pro své krajany žijící v USA italský diktátor Benito Mussolini.

Ještě úplně poslední dovětek, časově poněkud mladšího původu: v popsaném případě odborového předáka splnil předem natočený snímek svůj účel přímo dokonale. Opačně ovšem dopadlo o necelých čtyřicet let později několik politických projevů, které pro vydání na gramodeskách značky Ultraphon natočil koncem léta roku 1938 u příležitosti dvacátého výročí vzniku ČSR prezident Dr. Eduard Beneš - k jejich vydání již v důsledku známých událostí nedošlo.

Od politické agitace ovšem není zase až tak daleko k hypnóze - je tedy zcela na místě vrátit se k úplným počátkům historie zvukových záznamů a dát prostor neznámému autorovi článku s názvem "Fonograf a hypnotismus", který časopis Phonographische Zeitschrift otiskl koncem roku 1901 - v jen mírně zkráceném znění jej uvedeme v pokračování tohoto článku příští týden.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz