Městečko Kunštát na Moravě je už dlouhé roky jakousi Mekkou básníků. Není divu. Je tu krásně, na místním hřbitově odpočívá František Halas, kterého sem přivedl zdejší rodák, básník Klement Bochořák. Bydlel zde a dlouhou část roku stále bydlí básník a kunsthistorik Jan M. Tomeš. Na konci války sem začal jezdit za Halasem tehdy mladičký básník Ludvík Kundera a také tu zakořenil. Vzal si za ženu místní dívku, milou paní Jiřinku, a Kunštát mu na začátku tzv. normalizace poskytl trvalý azyl, když byl vyštván z Brna. Od té doby jsou dřevěná vrata malého domku na náměstí v permanenci.

Jako kunštátský skoroobčan u nich zvoním často. Většinou přicházím jen na kus řeči, občas se jdu dohodnout na nějaké spolupráci. V lednu 2000 jsem tam po celý týden zvonil denně s magnetofonem v tašce. Důvod byl jasný - blížily se Kunderovy osmdesátiny a na naší stanici se zrovna v tu dobu začal vysílat cyklus Osudy. Pro mne to byla příjemná a velice jednoduchá práce. Předem jsme se dohodli na tom, jak "rozparcelujeme" Kunderův život na deset částí a spustil jsem natáčení. Díval jsem se občas na hodinky, a když se blížila třicátá minuta, zvedl jsem ruku. Básník zavedl oblouk svého vzpomínání k závěru. Ludvík Kundera se projevil jako absolutní rozhlasový profesionál. Po natáčení bylo nutné vystříhat jen drobná zakašlání (ta byla většinou moje) a zakoktnutí (těch bylo opravdu minimálně) a pořad byl hotov.

Životaběh Ludvíka Kundery od té doby pokračuje neměnným způsobem. Stále píše verše, překládá, edituje, rediguje atd., atd. Můžeme tedy klidně reprízovat. A až budeme cyklus reprízovat za sedm let u příležitosti devadesátin, budeme muset asi nějaký ten díl dotočit.