Pevný základ poskytly povídky Joyce Carol Oatesové, které režisérka pospojovala do vzájemně související mozaiky, spjaté venkovským autobusovým nádražím. To je výchozí bod pro rozličné příběhy, s nimiž se jednotliví protagonisté svěřují. Film Chci tě poznat se zajisté nezapíše mezi tituly, na něž bychom ohromeně vzpomínali i po letech. Musíme mu však přiznat aspoň tu zásluhu, že rozšiřuje naše poznání americké kinematografie, která se ukazuje být nečekaně mnohotvárná.

Obeznamovací charakter televizních filmových klubů na ČT 2 je v tomto případě zřejmý, o pondělních, středečních, čtvrtečních, nedělních večerech zpřístupňují tvorbu nejrůznější provenience, kterou bychom jinak stěží spatřili, protože do kin či na video sotvakdy dorazí. Obrazovka vystupuje jako jediný, nezastupitelný prostředník, který přináší netušená shledání. Dovolím si však tvrdit, že ještě větší význam než seznamování s méně znatelnými produkcemi (nedávno jsme například viděli katalánské filmy) má zpřístupňování klasických děl světové kinematografie, jinak jen stěží dostupných.

Česká televize nás od počátku 90. let seznamuje s důležitými epochami v dějinách filmu (třeba se zakladatelskými díly němého období), s profily proslulých tvůrců (namátkou připomínám aspoň jména jako Buňuel, Godard či Kurosawa). Mnohé jsme již viděli, na další skvosty dosud čekáme. Ale současně vyvstává dosud neřešený, zatím sotva uvědomovaný problém: generace diváků se postupně obměňují, dorůstají noví zájemci, kteří stěží mohli zastihnout pořady vysílané řekněme před desetiletím. Proto se domnívám, že "zlatý fond" by měl být cyklicky opakován, aby se s ním mohlo seznámit i nejmladší pokolení.

Jistě: uvedení v televizi je často označováno za pouhou informaci o díle, která nemůže poskytnout tentýž zážitek jako návštěva kina. Bohužel klasická díla se na plátna kin vracejí ojediněle (Králíkův záslužný Projekt 100 uvádí každoročně pouhou desítku takových titulů), takže televizní prezentaci nelze jinak nahradit. Otevřeně doznávám: i na obrazovce mne uchvátily slavné filmy jako Intolerance, Byl jsem při tom, Sedm samurajů, Tenkrát na Západě (vesměs uváděné v úplnější podobě než kdysi v kinech) a já se těším, až se na obrazovku zase vrátí. V některých případech je opakování opravdu matkou moudrosti...

"Neskrývám, že můj film je vlastně polemika. O vině a trestu a obecně o hodnotách života. O tom, jak různě lze nahlížet na stejný čin z pohledů odlišných kultur a etnik. Je také o respektu k jinakosti a k různým přístupům k životu. Kdo má recept na to, jak žít? Jaké hodnoty vyznávat? V čem nacházet štěstí? Pokouším se vést multikulturní dialog, aniž bych dokázala jednoznačně odpovědět na mnohé otázky, které nastoluji. Dnešní svět nám ale tyto otázky klade se stále větší naléhavostí a také se neptá, zda známe odpovědi," říká režisérka a spoluautorka scénáře Drahomíra Vihanová, jejíž poslední snímek obdržel Stříbrnou cenu v kategorii Zahraniční umělecký film na MFF v Houstonu či Cenu poroty mladých na Festival Cinema Tout Ecran v Ženevě.

Moje levá noha se záměrně vzdává jakéhokoli sentimentu. Vypráví o lidském odhodlání, které dokáže překonat jakékoli tělesné omezení. Režisér nechce ani šokovat, ani rozplakávat. Pokud bychom mermomocí hledali nějaký záměr, bylo by možné uvažovat o vzdání holdu - režisér svého hrdinu zcela jistě obdivuje. Na zdařilém výsledku se ovšem podílel i strhující herecký výkon Daniela Day-Lewise, jenž se na náročnou roli důkladně připravoval, trávil všechen volný čas na vozíku, aby co nejlépe vnikl do psychického rozpoložení své postavy. Výtečně postihl nejen vnější příznaky téměř úplného ochrnutí, ale především niterné zápasení s touto nemohoucností, ozřejmil sílu vůle, která Christymu pomohla prolomit osudné bariéry.

Právě tento film otevřel kariéru svým tvůrcům: režisér Jim Sheridan se později proslavil dalšími průhledy do rozporuplných irských reálií (Ve jménu otce, Boxer), také herec Daniel Day-Lewis osvědčil mnohokrát své nadání - viděli jsme jej například v Posledním Mohykánu, Věku nevinnosti nebo nejnověji v historické gangsterce Gangy New Yorku.

Čtvrtek 7. 8. 2003 ČT 1 - 22.05 hodin

Některé cykly, které byly postupně z obrazovek České televize stahovány, se vracejí. Cítíte satisfakci?
Určitou ano. V průběhu 90. let jsme prezentovali formáty, které byly zajímavé i úspěšné. Svědčí o tom ostatně divácký zájem. Česká televize ale z důvodu přetlaku dokumentárních pořadů v některých cyklech nepokračovala. To je případ cyklu OKO, který se na počátku 90. let stal prvním investigativnějším pořadem, který inspiroval i tvůrce jiných pořadů. Měl dobrou sledovanost i nezvyklou uměleckou úroveň, ovšem v polovině 90. let byl ukončen. Podobný osud měla i Cestománie. Ovšem Česká televize se svým vlastním formátem nedokázala přiblížit úspěchu tohoto cyklu, tak byl znovu obnoven. Obdobný případ nastává i se Zpovědí. Ta se objevila asi před třemi lety a přinášela osobní výpovědi lidí, kteří prožili zvláštní, zajímavý, pozoruhodný příběh.

Jak návrat Zpovědi na obrazovky vypadá?
Během srpna budou reprízovány nejzajímavější příběhy z první řady a na počátku září se objeví řada nová.

Nestane se tím cyklus tak trochu její talk-show?
To rozhodně ne. Ona totiž nebude na obrazovce vidět a také nebude nic komentovat. Bude pouze vyprávět to, co se zobrazovaným osobnostem nepovedlo říci.

Tím ovšem porušujete dokumentaristické pravidlo, které jste si dal při založení FEBIA, totiž že u dokumentů nebudete používat komentář!
To je pravda a porušuji ho už podruhé. Poprvé to bylo u Cestománie. Myslím si ale, že je to ku prospěchu věci. Mám za to, že vypravěč, jakýsi průvodce osudem, je nezbytný. Ovšem znovu říkám: není to komentátor!

Pátek 8. 8. 2003 NOVA - 23.00 hodin

Zatímco vyslanci pekelných mocností s oblibou rozsévají smrt či aspoň svádějí důvěřivé smrtelníky (viz vynalézavě rozehranou úvodní letištní scénu s pokoušenou jeptiškou), na odpor se jim staví několik zdánlivě bezbranných lidiček, nepříliš přesvědčených o svém poslání, navíc většinou dosti bizarních. Mám na mysli nesourodou dvojici navenek netečného tlouštíka a naopak umluveného sexuálního loudila, kteří se v této podobě mihli již několika filmy, pohanskou múzu, z neznámých příčin zabloudivší do křesťanských mýtů, či biblí zapomenutého třináctého apoštola Rufuse. Samotnou Bethany překvapí zjištění, že je poslední "dědičkou" - jako jediný člověk na světě má totiž geny, spřízňující ji s Ježíšem Kristem...

Režisér Will Smith sloučil poetiku místy bláznivé vražednické komedie, odkazující jak na Pulp Fiction, tak na linii teenagerovských komedií, s rouhačskými interpretacemi bible (právě to vyvolala skandál a vedlo k dočasnému pozastavení filmu, jak dokládá úvodní parodicky omlouvavý titulek). Nejenže zpochybňuje úlohu církve (opět se zdůrazňuje niternost vztahu mezi věřícím a Bohem, kdy není zapotřebí žádného prostředníka), navíc začleňuje roztrpčeného apoštola, jenž si stěžuje na rasistické přezírání kvůli své černé pleti. Glosují se vlastnosti Pánaboha, jenž prý rád v přestrojení vyráží na tento svět, přehlížeje nebezpečí, která se mohou vyskytnout...

Film spěje k parodické nadsázce, jak se ukáže zejména v záměrně zveličeném krvavém závěru, který hromadí netušená překvapení a zvraty. Právě zde se potvrzuje režisérova snaha nakupit co největší množství atrakcí, což jsme mohli průběžně pozorovat již od samotného počátku - bizarní skutky, zprvu ještě tajemné a nevysvětlené, se příběhem prolínají od prvních scén.

Jenže vyprávění shledávám příliš roztěkaným, než aby svou leckdy jistě vtipnou parafrázi základních věroučných postulátů dovedlo - bez zbytečného pitvoření a úliteb - k úrovni podobenství (jak se podařilo v případě montypythonovského Života Briana) a nikoli jen k senzacechtivé, zpovrchněle provokující hříčce. Zejména mluva zbytečně sklouzává k rádoby samorostlému pindání, které namísto humoru vnáší jedině rozpaky. Proto nakonec zklamává i účast jinak osvědčených hvězd jako Ben Affleck, Matt Damon, Alan Rickman, Salma Hayeková...

Sobota 9. 8. 2003 NOVA - 21.40 hodin

Režie Louis Morneau. Hrají Dina Meyer, Leon, Lou Diamond Phillips, Bob Gunton, Carlos Jacott, Oscar Rowland a další.

Neděle 10. 8. 2003 PRIMA - 17.10 hodin