Letošní mezinárodní filmový festival v Karlových Varech proběhl i skončil v poklidné spokojenosti. Pokud vím, nikdo si nestěžoval, že chyběly vypjaté hororové situace a skandály, a také filmy byly spíše lidské než brutální a násilnické. Což platí zejména o těch soutěžních. Až na výjimky (tou čestnou byl skvěle natočený, vskutku drsný snímek Pobřežní hlídka jihokorejského tvůrce Kim Ki-duka) v nich lidé normálně spolu žili, komunikovali, prožívali své lásky, trápení a bolesti v řádu normálních lidských vztahů, nikoliv s pistolí v ruce.

Festival nabídl mnoho dobrých filmů, však také 476 představení navštívilo více než 122 tisíc diváků. Rovněž soutěž byla vyrovnaná - a to směrem k vyšší hladině kvality. (Čest a sláva programové ředitelce Evě Zaoralové!) Hraných titulů soutěžilo 16, dokumentů 22. (Mnohé z nich, zejména vítězný film Ježíši, ty víš Ulricha Seidla a Zóna Esaiase Baitela, ale i Zblízka Jana Trolla by se dobře vyjímaly na 2. programu České televize). I na filmech, které se ocitly víceméně na okraji, bylo možno nalézt sympatické rysy - silné sociální téma (filipínský Magnifico), originální námět (americký Průserář), pozoruhodnou kameru (íránský Někde je snad ráj) atd.

Tvůrci vesměs vsadili především na silný příběh a - ač to možná zní poněkud nadneseně - na poselství humanity; daleko méně, pokud vůbec, na formální experimentování. Což není výtka, jen konstatování, snad i značně úlevné.

Porota měla pro hodnocení k dispozici víc kvalitních filmů než statutárních cen, přesto se rozhodla zdůraznit význam absolutního vítěze dvěma respektive třemi cenami: Křišťálový glóbus i Cenu za režii udělila koprodukčnímu italsko-britsko-turecko-portugalskému filmu Okno naproti Ferzana Ozpetka. Hlavní představitelka Giovanna Mezzogiorno získala i jednu ze dvou cen za herecký výkon. Příběh filmu začíná obyčejně, rozvíjí se však nevšedně: mladá hrdinka Giovanna žije jako manželka, matka malých dětí a zaměstnaná žena v neustálém shonu. Ráda by se z nudného stereotypu vymanila, ale najde k tomu odvahu až po zvláštním setkání se starým mužem. Manžel se ho ujme a přivede z ulice domů, protože ztratil paměť, a když se Giovanna vydává po stopách jeho identity, poznává člověka, který v životě dokázal proměnit svá rozhodnutí v čin. Poutavý příběh má i pozoruhodnou myšlenkovou hloubku a nementorující, přesvědčivé morální vyznění. Což platí také o prostě a čistě natočeném ruském filmu Lidije Bobrovové Babka (Zvláštní cena poroty). Neutěšený stav současné (nejen) ruské společnosti je tu zastoupen sobeckou rodinou, která nemá dost zodpovědnosti ani prostého soucitu, aby se dokázala postarat o starou babičku. Byla jim kdysi dobrá jako pečovatelka dětí i majitelka zpeněžitelného domku, ale už ji nepotřebují. Snímek je zasazen do ruské vesnice, ale mohl by se odehrát kdekoliv jinde - všude, kde platí známé rčení o matce, která uživila kopu dětí, ale ty pak nedokážou uživit jednu matku.

Francii reprezentoval pozoruhodný tragikomicky laděný film Strach a chvění (Zvláštní uznání a cena za nejlepší herecký výkon hlavní představitelce Sylvii Testud). Hrdinka Amélie, která strávila dětství v Japonsku, se po studiích do této země vrací, aby narazila na propastné rozdíly v mentalitě, životním stylu a kultuře vztahů mezi Východem a Západem. Ač plna dobré vůle, chtě nechtě na vlastní kůži prožívá střet dvou civilizací. Známý maďarský dramatik a spisovatel Andor Szilágyi byl oceněn Zvláštním uznáním za filmový debut; autorské Rózsovy písně jsou jeho první filmovou režií. V základu tradičně ztvárněného dramatu je skutečná událost z válečné Budapešti: skupina ohrožených Židů našla útočiště v odlehlé vile kdysi prominentního operního pěvce a pokouší se tu přežít těžké týdny zbývající do konce války. Společný poslech zpěvu, který občas zaznívá z pokoje majitele domu, je pro ně jediným uvolněním.

Cenu města Karlovy Vary a poroty filmových novinářů získala už zmíněná Pobřežní hlídka, jejíž tvůrce zvolil pro hledání kořenů zla a vyjádření tragédie rozdělené země jazyk akčního dramatu. Kim Ki-duk tu pokračuje v linii své dosavadní tvorby, drsný tón vyprávění navíc ozvláštňuje surrealistickými prvky.

Na veskrze sympatickou, s mladým temperamentem natočenou norskou komedii Mortena Tylduma Kámoš o hodnotě přátelství a úskalích úspěchu nezbyla žádná oficiální cena, "jen" cena diváků. Jednoznačně však patřila k nejúspěšnějším snímkům nejen v diváckém hlasování, ale i mezi odbornou veřejností. Škoda, že se do hodnocení poroty nakonec nevešla. Ostatně podobný osud mělo i Hřebejkovo Pupendo. Což ovšem také svým způsobem svědčí o tlačenici na stupínky festivalových cen, tedy o kvalitě soutěže.