Středa 6. 8. 2003 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 20.00 hodin

Životní pouť Jana Václava Sticha-Punta začala 28. 9. 1746 v Žehušicích u Čáslavy. Když byly u něho rozpoznány hudební vlohy a záliba v lesním rohu, byl svým pánem hrabětem Johannem Josephem Thunem vyslán do Prahy, aby se zdokonalil ve hře na tento nástroj u Josefa Matějky. Odtud pak vedla Stichova cesta za lesním rohem do Mnichova k hornistovi Schindelaržovi a posléze do Drážďan k Hampelovi, který zasvětil Sticha do tajů hry pomocí tzv. ucpávkové techniky roztrubu. V roce 1763 se Stich vrátil zpět do Čech a pilně sloužil ve thunovské kapele celé tři roky. Roky učednické, a zejména možnost cestovat po Evropě a hrát na různých panovnických dvorech, zanechaly v něm tak silný dojem, že po třech letech dává panu hraběti vale, a spolu s ještě čtyřmi podobnými spiklenci, míří na jih do Itálie. Zde, úhrnem z nutnosti udržet si své inkognito - byl neustále poddaným hraběte Thuna - a úhrnem z uměleckých důvodů, změní si své jméno z dosavadního Jan Václav Stich na Giovanni Punto. V následujících letech 1768-1777 pak křižuje Evropou coby cestovní virtuos ve hře na lesní roh: hrál mnohokrát v Anglii, Francii i Německu - legendární muzikolog Charles Burney se s ním setkal v Koblenzi. Několik let působil Punto též ve službách prince z Hechingenu a bylo možno se sním setkat ve dvorní kapele v Manizu. V roce 1778, v Paříži, se Punto setkal mladým Mozartem, který nadšen jeho uměním ("...Punto bläst magnifique!...") zkomponoval pro něho Koncertantní symfonii Es dur. K lesnímu rohu se zde druží ještě sólová flétna, hoboj a fagot (zbylé party hráli Mozartovi přátelé: flétnista Wendling, hobojista Ramm a fagotista Ritter). - Mimochodem: Puntovo interpretační umění, které bylo nedostižné, nám zůstalo uchováno alespoň v písemné podobě, neboť Punto vedle hry též komponoval. Máme tak k dispozici unikátní materiály (napsal mj. 10 hornových koncertů) svědčící o tom, co všechno dokázal Punto na lesní roh zahrát. Do dnešních dnů se všichni hornisté potýkají s těmito sólovými party a nejednou jim zůstanou, byť neradi, leccos dlužni.

V letech 1781-1788 opět Punto brázdí Evropu: je členem knížecí arcibiskupské kapely ve Würzburgu; po té opět Paříž a angažmá v orchestru hraběte Karla z Artois (později korunovaného v roce 1824 na francouzského krále Karla X.) a roku 1788 Anglie se sérií koncertů v londýnském Pantheonu. Údobí příštích deseti let 1789-1799 strávil Punto ve Francii, kde se zatím naplno rozhořel revoluční požár. V této době Punto zkomponoval několik oslavných Hymnů na Svobodu a zastával též post houslisty a dirigenta v Théatre des Variétés Amusantes (Punto byl také zručným hráčem na housle).

V roce 1800 se setkává ve Vídni s Ludwigem van Beethovenem, který pro něho zkomponoval Sonátu F dur, op. 17, a kterou 18. dubna společně zahráli na koncertě. O rok později přijíždí Stich-Punto do Prahy, kde se zhruba před třiceti lety začala jeho hornistická kariéra.

18. května 1801 pořádal Punto ve Stavovském divadle legendární koncert, o němž s nadšením referovaly Prager neue Zeitung a ještě i po deseti letech Dlabačův Hudební lexikon. Jan Václav Stich-Punto zemřel 16. února 1803 v Praze (v Karmelitské ulici). Pohřeb mu byl vypraven hrabětem Thunem, vnukem Puntova prvního pána, a s hudbou Mozartova Requiem.

Ale abych se vrátil ke své původní myšlence: vycházeje 4. května ze Stavovského divadla po znamenitém koncertu, pojal jsem tehdá myšlenku vzdát Janu Václavu Stichu-Puntovi obdobnou poctu prostřednictvím rozhlasového koncertu ze skladeb, které sám hrál, nebo složil, či byly pro něho zkomponovány. Od myšlenky by nemělo být nikdy daleko k činu, a tak se v dnešním večerním koncertu setkáme s Janem Václavem Stichem-Puntem prostřednictvím jeho skladeb a skladeb Josepha Haydna, Antonia Casimira Cartellieriho, Ludwiga van Beethovena a W. A. Mozarta v interpretaci českých a zahraničních umělců.