32
vychází 28. 7. 2003

Tipy ČRo

V romantickém duchu

Věčně žádaná a milovaná hudba romantismu dokáže obohacovat i člověka jedenadvacátého století Kolikrát již se hovořilo o konci nadvlády tohoto směru, který se zrodil na počátku devatenáctého století! Při změnách hudebního cítění vždy hraje roli jakási vzpoura tvůrců prahnoucích po zásadních změnách, jež by očistily další cestu od nánosu tradice a zaběhlých stereotypů. Když romantismus přebíral vládní žezlo od klasicismu, šlo vlastně spíše o reformy spočívající zvláště v uvolněnosti formy, jež vyvolala nutnost a touha zobrazovat určitý mimohudební program. Obdobné negativní reakce se později dočkal i samotný romantismus. 20. století si však o štafetu řeklo mnohem vehementněji, neboť zavrhlo vše staré a navíc chtělo zničit i vše dosavadní. Posluchač byl však jiného mínění a dodnes se milovaných mistrů 19. století nevzdal. Důkaz přináší i sobotní Symfonický koncert. Jeho protagonisty jsou tři osobnosti, z nichž každá reprezentuje určitou podobu romantismu. Tu ranou cítíme z předehry k Weberovu Oberonovi. Mahler je naopak romantikem pozdním a z jeho partitury vane už modernější mluva, byť ne revolučně novátorská. Písně potulného tovaryše jsou svým smutkem a skepsí jedním z nejniternějších dítek romantismu. A novoromantik Hector Berlioz je jedním z nejmodernějších propagátorů tvorby s mimohudebním obsahem s využitím zvukových prostředků do té doby nevídaných. Považme, že pro svou mohutnou symfonii Harold v Itálii zvolil pro sólový part instrument tak subtilní, jako je viola!

BOHUSLAV VÍTEK