Pamatujeme se ještě na "odbojovou" definici totalitního režimu: že totiž co není dovoleno, je trestné? Ti, kdo si ji pamatují, jistě dobře vědí, že dnes je tomu pohříchu naopak. A někteří z nás zároveň tuší, že je tu cosi, co nám zvnitřku zakazuje nekodifikovaný požadavek morálky, cti, citu, či pouhopouhé vnímavosti. Zkusme se na něčem z onoho "cosi" shodnout: tak například není dobře kácet stromy v květu, házet PET láhve kam se nám namane a knihy, s těmi bychom jako s netříděným odpadem neměli zacházet vůbec. Vy i já můžeme jistě dále jmenovat. Ale proč vlastně? Nikdo přece takovéto "prohřešky" nekontroluje a netrestá, jde jen o cosi přirozeně záchovného v těch některých z nás, kteří možná spíše tušíme, než víme, že to či ono "se nedělá".

Kousek od místa, kde už dlouho bydlím ve starém činžáku, si začali naši bohatí či zbohatnuvší spoluobčané stavět nové vily či rekonstruovat staré. Nechť si stavějí, některé z budov časem zapadnou do prostředí, pro jiné platí povzdechnutí básníka Baudelaira nad tím, že "tváře měst se proměňují rychleji, než naše paměť."

Že přitom stavební firmy kácejí stromy v květu, se mi nemusí líbit, ale nic s tím nenadělám. Že noví obyvatelé naplňují popelnice plastem, byť je příslušný kontejner o sto metrů dál, to je na mávnutí rukou. S čím však přece něco nadělám, jsou jiné jejich odpady, jež se staly poklady alespoň pro mne. Ráno co ráno chodívají zdejší zlatonosné popelnice analyzovat bezdomovci, a od jisté doby i já. Tehdy totiž jedna z nich viditelně nepostačovala odpadkům v podobě knih. Kdosi se nutně potřeboval zbavit desítek básnických sbírek ze dvacátých a třicátých let. Když tohle píši, kouknu vedle sebe do knihovny a hned můžu jmenovat: Halas, Biebl, Seifert (jehož bývalá vila symbolicky stojí pár set metrů od oné popelnice), dokonce i překlad zmíněného Baudelaira. Máchův Máj hned ve třech vydáních, Jiří Karásek ze Lvovic v kůži vázaný, Vítězslav Nezval sic nevázaný, zato s podpisem. Že jsem byl při jejich probírání společensky naroveň bezdomovci, tahajícímu z vedlejší popelnice vratné láhve? Inu, nestydíme se ani jeden. Neboť ono napomenutí: "to se nedělá!", vštípené mi v dětství, se dnes po mém soudu přesouvá na ty, kteří do popelnic házejí to, co tam nikdy nepatřilo. Nejsa starým Římanem, nenazvu je barbary, ale raději kulturními bezdomovci, metaforou zajisté nežalovatelnou.

Ostatně, jakýpak stud, před minulými volbami jsem se nad jednou z popelnic při probírání exkomunikovaných knih střetl s místním kandidátem na poslance, který právě listoval vyhozenými spisy jistého Masaryka. Mluví to pro či proti jeho - ostatně, neuskutečněnému - mandátu? Zdálo se mi tehdy, že se sám poučil. Ale dnes, jak víme, nejde o poslance. Jde o nás, o naše vědomí, že se něco prostě nedělá, aniž by nám to někdo musel zakazovat či přikazovat.