Následující článek s názvem Fonograf a hypnotismus, který zde přetiskujeme v mírně zkráceném překladu, uveřejnil koncem roku 1901 německý časopis Phonographische Zeitschrift:

Jedna mladá dívka byla v minulosti již několikráte jistým hypnotizérem do hypnotického spánku přivedena. Tentýž hypnotizér namluvil na fonografický váleček stejná slova, jimiž ono medium dříve do hypnotického spánku přivésti dokázal. Pak stejně jako v minulosti nechal tato slova na předmětné medium působiti - tentokrát ovšem jejich pouhým reprodukováním z fonografu, tedy bez osobní přítomnosti hypnotizéra samého. Medium okamžitě upadlo do hypnotického spánku stejným způsobem, jako kdyby naň hypnotizér sám hovořil. Po stránce fyziologické proběhl tento experiment naprosto bezchybně a lze tudíž vysloviti závěr, že hypnotického stavu bylo dosaženo pouze prostřednictvím jakéhosi dálkového účinku vyslechnutých slov, jež změny v mozku media způsobila. Tyto změny na přítomnosti osoby hypnotizéra samého závislé nejsou a vzniku hypnotického stavu se vůbec neúčastní.

V souvislosti s fonografy je navíc zřejmé, že reprodukovaný zvuk vykazuje ve vysokém stupni veškeré prvky, jež lidský hlas vykazoval již během nahrávání. Mimoto jakékoliv běžné změny v tónině nevedou k ochuzení reprodukce o tyto prvky tónin, nýbrž naopak jsou prostřednictvím fonografů zaváděny prvky nové. Tento poznatek je velice užitečný zvláště v souvislosti se zjišťováním způsobů, jakými v budoucnu nedokonalosti fonografu odstraňovati možno bude."

Tolik tedy fonograf a hypnóza. Jak je možná věrným čtenářům Fonogramu známo, dané téma se ovšem výše zmíněným pokusem z počátku dvacátého století ani zdaleka nevyčerpalo. Dokazuje to nejen několik "psychophonických" gramodesek jistého doktora Radwana, jež na český trh uvedla počátkem třicátých let gramofonová firma Odeon. Léčivý účinek hudby reprodukované z gramodesek (pochopitelně děl pocházejících z pera pokrokových hudebních skladatelů) konstatovala u řady pacientů ve třicátých letech také sovětská věda. Pro další příklad z této oblasti ale nemusíme jít ani tak daleko do minulosti: když Československý rozhlas někdy v šedesátých letech minulého století experimentoval ve svém studiu v Ústí nad Labem. s hypnopedií (tedy výukou cizích jazyků během nočního spánku), obsadily stovky výukychtivých posluchačů veškeré hotely a ubytovny v severočeském kraji, aby si tuto metodu vyzkoušely na vlastní uši.

Začátkem dvacátého století se tisk zmiňoval také o přednosti fonografů v souvislosti s odstraňováním vad řeči. První český pokus v této oblasti nepochybně představoval počin jistého pana Fr. A. Fibingera z Královských Vinohrad u Prahy - tento podnikavec si nechal nejmenovanou odbornou firmou nahrát na fonoválečky vlastní návod na odstranění koktavosti a za mírný poplatek je pak nabízel k zapůjčení. V tomto případě navíc jde patrně o první doložené praktické využití fonografů v českých zemích pro jiné než zábavné účely - pan Fibinger totiž tyto své válečky inzeroval v českém tisku již v roce 1900.

O dvě léta později publikoval berlínský časopis Phonographische Zeitschrift zprávu o výstavě lékařských pomůcek v prostorách Královské akademie, na níž vzbudily velký zájem odborné veřejnosti fonoválečky s nahrávkami osob koktajících a postižených dalšími vadami řeči. Šlo o snímky, které si u známé firmy A. Lieban & Co. nechal pořídit jistý berlínský lékař jménem Dr. Gutzmann. Předváděny byly fonoválečky, jež zaznamenaly stupeň koktavosti pacientů před léčením a pro porovnání pak byly demonstrovány nahrávky pořízené se stejnými pacienty po absolvování tříměsíční léčebné kúry doktora Gutzmanna. Pracovníci německého ministerstva kultu, kteří zmíněnou výstavu navštívili, tyto nahrávky označili za velice významné nástroje léčby, jež by v budoucnosti mohly lékařské vědě poskytnout neocenitelné služby.

Jen dodejme, že americkým protějškem berlínského doktora Gutzmanna byl plzeňský rodák Dr. Julius Bleyer. Tento lékař jedné newyorské plicní kliniky pracoval začátkem dvacátého století jako odborný konzultant v newyorské Metropolitní opeře a na své fonografické válečky archivoval pro změnu hlasy - či spíše chrchlání a kašlání - svých nastydlých pacientů, jimiž byly slavné hvězdy této prestižní operní scény.

Pochopitelně bychom se v souvislosti s další oblastí, kde se fonografy alespoň v omezené míře uplatnily, měli zmínit o výuce cizích jazyků: průkopníkem byl v tomto směru jistý Charles D. Robinson, který již v roce 1900 vydal v USA učebnici nazvanou 1001 slov německy, francouzsky a anglicky a doplněnou deseti fonoválečky s nahrávkami příkladů správné výslovnosti. Praktickému uplatnění fonografů při výuce cizích jazyků však bránil krátký, pouze dvouminutový záznam, který se tehdy vešel na jeden fonováleček. Jazykové kurzy proto dosáhly většího uplatnění až o několik desítek let později na gramodeskách. Celosvětově patrně největšího rozšíření dosáhl anglický systém Linguaphone, pro který namluvil několik lekcí také například známý anglický spisovatel a myslitel G. B. Shaw.

V Československu vydávalo ve třicátých letech kurzy cizích jazyků hned několik gramofonových společností, především ale firma Ultraphon, která na některých z nich využila i dokonalý přednes našeho předního činoherce Františka Smolíka.

(Dokončení příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz