Inspiraci mu poskytla knížka, kterou v Paříži napsala modelka Angela Sheltonová a v níž popsala svůj život na cestách s nekonvenční matkou, která neustále utíkala před svými zhroucenými milostnými vztahy. Na scénáři spolupracovala se svým tehdejším manželem Gavinem O'Connorem, s nímž se ještě před dohotovením projektu stihla rozvést, ale naštěstí to nijak nepoznamenalo další profesionální spolupráci.

V konečné verzi scénáře nakonec vykrystalizoval fiktivní příběh matky Mary Jo Walkerové a její dvanáctileté dcery Avy, které cestují do malého městečka Starlight Beach u kalifornského San Diega, aby už po několikáté začaly úplně od začátku. Emocionálně nezralá matka, která má za sebou dlouhou historii překotně navázaných vztahů, jež neskončily dobře, se při výchově své dospívající dcery a pod tlakem dalšího nepovedeného vztahu pomalu mění v zodpovědnějšího člověka.

Film je hereckou exhibicí britské divadelní umělkyně Janet McTeerové která se poprvé objevila v hlavní úloze amerického filmu, navíc s bezchybně postiženým jižanským akcentem (což ovšem ocení jen skutečný znalec americké angličtiny). Postavu řidiče náklaďáku Jacka Ransona vytvořil sám režisér Gavin O'Connor (a kvůli tomu prý znatelně ztloustnul), jenž se navíc podílel i na produkci.

(jš)

Úterý 12. 8. 2003 NOVA - 22.50

Režie Oliver Stone. Hrají Al Pacino, Cameron Diaz, Dennis Quaid, James Woods a další.

První z nich se jmenuje 269 milionů pod hladinou a zabývá se aktivitami společnosti Člověk v tísni při České televizi během celého roku od loňských záplav až do dneška. Ukazuje práci povodňové buňky, která se vytvořila operativně těsně po povodních a díky níž se nakonec podařilo peníze rozdělit lidem postiženým záplavami podle jejich skutečných potřeb. Film přibližuje strukturu vedení společnosti a také osudy několika lidí, ke kterým se pomoc dostala od prvního kontaktu až k předání šeku s vyplněnou částkou. Autoři snímku se s pracovníky společnosti Člověk v tísni pohybovali od severních Čech přes pražský Karlín až k vesnicím na jihu. Dokument především zdůrazňuje transparentnost v hospodaření s prostředky, které vznikly z dobrovolné sbírky, a přibližuje divákům několik smutných povodňových osudů s relativně dobrým koncem.

Druhý dokument Velká voda je kolektivním dílem několika filmařů. V srpnu roku 2002, kdy se na Prahu valila pětisetletá voda, byla řada českých dokumentaristů v terénu a z jejich práce vznikl film nazvaný Velká voda. Filmaři (Pavel Koutecký, Alena Činčerová, Jan Hádková, Marie Šandová, Miloslav Kučera) zaznamenávali ničící vodu a zoufalé lidi, ale také snahu o záchranu životů, majetků, kulturních památek a vzácných předmětů. Brodili se prostorami Městské a Národní knihovny, sledovali tankisty, kteří se pokoušeli udržet u břehu zapomenutou loď, mapovali práci dobrovolníků na Smíchově i v Karlíně. Vznikl tak velký časosběrný dokument o pěti kapitolách. Vedle osudů lidí a staveb naznačuje i následky a reflexi přírodní pohromy; většina autorů se totiž ke svým hrdinům průběžně vracela.

Velká voda je film svou formou zcela výjimečný. Nejde jen o skládanku pěti menších dokumentů, kombinují se různé pohledy a vypravěčské styly, čehož by jeden jediný dokumentarista nebyl schopen.

Oceníme, že exotické prostředí zde rozhodně není pouhou nezávaznou exotickou kulisou. Režisér Khyentse Norbu se však při veškeré rozvernosti dívá decentně: uplatňuje mnoho komediálních prvků, ale nikde není výsměšný či znevažující. Postavičky rozpustilých mníšků i jejich moudrých učitelů jsou vykresleny plasticky, s vervou - zvláště podnikavý chlapec, neúnavně horující pro fotbal. Některé prozrazují přílišnou žánrovou modelaci ("věštec", který zápachá, protože se nemyje), ale jindy jsou modelovány do přirozené moudrosti, jíž neschází smysl pro humor i lidské slabosti. Výmluvné jsou okamžiky, kdy si kluci užasle prohlížejí (nejen) fotbalové časopisy s přitažlivými barevnými obrázky. I při bohoslužbách kluci vyrušují, dokonce roucho pospávajícího druha přišijí ke koberci.

Značnou část výsledného efektu nesou vtipné průpovídky, zejména tehdy, když s jistým paradoxním nadhledem glosují povahu tolik oblíbeného masového sportu - příznačné jsou v tomto směru dotazy představeného v klášteře, jenž se ptá, zda národy válčí, a pokud válčí, proč tak činí o půlnoci (tehdy se totiž vzhledem k časovému posunu zápasy vysílají), dotazuje se, zda tento sport neobsahuje násilí a sex.

Film prozrazuje své okouzlení hravostí: nejvýraznější je, když při výpadku elektrického proudu si diváci okamžitě přichystají náhradní představení v podobě stínohry. Ale také zdůrazní pocit odpovědnosti: malý organizátor bez váhání obere majetnějšího mníška (všichni by se přece měli o vše dělit!), ale přemýšlí, jak vykoupí hodinky, které dal do zástavy malý chlapec, aby bylo dost peněz na půjčení televize, přestože na nich nesmírně lpěl, představovaly vzpomínku na matku...

Pohár sděluje, že prostředí kláštera vůbec není založené na drilu a bezvýhradné poslušnosti, že noví adepti již žijí starostmi i radovánkami okolního světa, že se již neuzavírají výhradně do duchovní reality, že ve svých emocích nejsou nijak tlumeni a omezováni, protože vychovatelé dbají o jejich všestranný rozvoj. A s lítostí si uvědomuji, že neznám žádný evropský (neřkuli český) film, který by s obdobnou otevřeností i láskyplným pochopením vykreslil prostředí církevní školy či kláštera. Množí se jedině hněvné obžaloby (jak prokázal i poslední karlovarský filmový festival), jak tyto instituce ponižují a ničí ty, kterým by měly pomáhat.

Pátek 15. 8. 2003 NOVA - 20.50

Režie Gérard Oury. Hrají Louis de Funes, Bourvil, Terry Thomas, Mike Marshall, Claudio Brook, Benno Sterzenbach a další.

Sobota 16. 8. 2003 ČT 1 - 14.40

Možná, že leckdo se spokojí s nabízenou zábavnou směsí, ale ani splétání výlučných, zveličovaných, přitom však nezáživně a mdle prezentovaných událostí (počínaje havárií rozjíždějícího se letadla a konče třeba hulákáním za střeše vlaku) nevnáší potřebný vzruch. Humor selhává, protože staví na planém tlachání, které sotva pobaví, a zbanalizovaných zápletkách, které málokoho zaujmou.

(jš)

Neděle 17. 8. 2003 NOVA - 17.35