Z několika set filmů uvedených na karlovarském filmovém festivalu lze spatřit jen zlomek nabízených titulů, často hlušinu, kterou musíme přesívat, abychom z ní vydolovali cennější střípky. Jistou pomůckou mohou být ocenění, které snímky již získaly, ale takových děl se vyskytovalo málo - a navíc orientace na ně znamenala jen stvrzování doposud vytčeného okruhu děl, která si zaslouží pozornost. Nezbylo než pátrat v záplavě jen mlhavě orientačních popisků. Musím přiznat, že objevování dosud neznámých arciděl se mi nevedlo, nejspíš proto, že chyběly. I takzvaně nezávislé, "umělecké" filmy často odrazovaly svou sebestředností, někdy výstřednostmi, většinou se uchylovaly řekněme k ušlechtilé nudě, která měla zastřít, že vlastně nemají co sdělit.

O soutěžních filmech jsme psali minule, nyní se vypravme na obhlídku, co zajímavého nabízely ostatní sekce. Cenná byla sbírka titulů, které zvítězily na dalších prestižních festivalech. Měly (a nejen ony) společný jeden rys: zamýšlely se nad přítomnosti násilí - psychického i fyzického - mezi námi. Vyprávěly o stastiplném putování uprchlíků z rozvojových zemí šťastnějším životem (Na tomto světě), popisovaly vzedmutí krvavých masakrů na amerických středních školách (Slon), zkoumaly nelidské poměry v "převýchovných" církevních zařízeních, kam byla umísťována mravně pokleslá děvčata (Sestry od Máří Magdaleny).

Tento pozoruhodný snímek (stejně jako soutěžní Píseň za chudé chlapce, uvedená v soutěži) nahlédl za zdi irských polepšoven, které však polepšily málokoho. Bigotní katolictví - v Irsku dosud živé - zde vedlo až ke zrůdným praktikám, ničícím osobnost dospívajících dětí; odnaučily se komukoli důvěřovat, citově okoraly. Navíc děsí ta skutečnost, že sem byly odkládány bez jakéhokoli rozsudku - a pokud rodina nepožádala o jejich vrácení, mohly tam zůstat třeba do konce života. Provinění přitom byla neúměrná bezcitnosti, která na ně ze strany jejich nejbližších, církve i státu dopadla. Ocitají se tam svobodné matky, donuceny svěřit své děti k adopci, postačilo i pouhé flirtování s kluky, dokonce se vyskytla i taková do nebe volající křivda, jakou bylo znásilnění. Násilníkovi se zřejmě nestalo nic, ale nebohé dívky se rodina zřekla... Vadí snad jen to, že není blíže osvětleno, odkud tak zavilá bezcitnost u hluboce věřících rodičů povstala.

Film je natočen bez jakéhokoli pamfletického vyhrocení, naopak uplatňuje velice střídmý pohled, chce zachytit každodenní dril, jemuž jsou dívky vystaveny, nuceny k vyčepávající práci v prádelně, za niž nedostávají žádnou mzdu. Je zde postižena nejen rezignovaná odevzdanost a lhostejnost, ale také nezkrotná touha za každou cenu dostat se na svobodu, jakkoli okolí na ně pohlíží jako na padlé nevěstky, které mají na svědomí samé smrtelné hříchy. Zobrazené příběhy byly natočeny podle skutečných událostí, jak zdůrazňují závěrečné titulky, oznamující, že poslední takový "útulek" byl zrušen až v roce 1996 (!), že v Irsku bývalo takto internováno až 30 000 žen.

V Karlových Varech bylo uvedeno i několik retrospektiv (například o filmech Josepha Stricka, souběžně uváděných Českou televizí, jsme již psali), z nichž nejdůležitější byla připomínka tvorby japonského klasika Jasudžira Ozua (1903-1963). Je jediným tvůrcem, od něhož jsme u nás neviděli - ani v kinech, ani na obrazovkách - jediné dílo. Přitom se jedná o filmaře, jenž jako málokdo přibližuje do nejmenších podrobností uspořádání japonské rodiny a vztahy v ní. Zabývá se zpravidla vztahy mezi rodiči a jejich již dospělými dětmi (hlavně dcerami), které se vzpříčí dávným tradicím a chtějí si samy hledat své životní partnery, odmítajíce rodiči domluvené sňatky. Ozuovy filmy není snadné sledovat, jsou záměrně statické, všímají si zdánlivých banalit, zkonvencionalizovaných gest, ne vždy jsme s to pochopit japonskou mentalitu a uvažování, složité sítě rituálů. Avšak zejména jeho ještě černobíle natáčené výpovědi z přelomu 40. a 50. let jsou mistrovskými miniaturami, zatímco pozdější barevné snímky již vykazují patrnou sterilitu a neživotnost. Vykreslovaly uctivě tvrdohlavé počínání dospělých dětí, které však jinak dodržovaly všechna žádoucí pravidla (ani na okamžik jim třeba nevnikla na mysl myšlenka na předmanželský sex) - a to v době, kdy mládež již podléhala bezútěšně nihilistickým náladám, kdy padaly veškeré zábrany, jak naopak ukazovaly filmy mladých režisérů. Ozu tak vyzdvihuje zjevně konzervovaný, již zmrtvělý ideál rodinného soužití.

Karlovarský festival poprvé potlačil simultánní tlumočení: všechny filmy byly opatřeny českými podtitulky, elektronicky přenášenými na plochu pod promítacím plátnem. Nese to s sebou velkou potíž: některé sály jsou totiž rovné, takže diváci sedící v jiné než první řadě, mají potíže dohlédnout na překladové texty, protože nevidí přes diváky sedící před nimi. Navíc se vyskytovaly s potíže s titulkovacím zařízením, neboť texty občas vypadávaly. Až se vyřeší tento v zásadě jen technický problém (snad není složité posunout celé plátno i s titulkovací plochou výše), budou filmy konečně dostupny v původním znění, jehož sledování nebude ničím rušeno.