Těžko už někdo spočítá, kolikrát byla Macourkova a Brdečkova Špatně namalovaná slepice uvedena na obrazovce, natož (když se ještě před hlavním filmem běžně promítaly "kraťasy") v kinech. Výtečný animovaný snímek nezestárl ani po téměř čtyřiceti letech, stojí za zhlédnutí kdykoliv. Díky za něj i tentokrát (3. 8. ČT 1). Snad se dívali i učitelé a rodiče, pořád to potřebují.

V uplynulém týdnu po letech skončil záslužný dokumentární cyklus Evropané; poslední díl přiblížil litevského hudebníka a politika Vytautase Landsbergise (2. 8., ČT 2). Ambiciózní projekt představoval pozoruhodné osobnosti evropské kultury: spisovatele a dramatiky, filmové a divadelní režiséry, výtvarníky, herce, hudebníky, tanečníky atd. Uvádění cyklu na obrazovce bylo zvláště zpočátku pravidelné - každý pátek, jindy mělo delší prodlevy. Mezi vznikem a premiérou tak někdy vznikla pauza, což platí i pro Landsbergisův portrét. Většinou to však nevadilo, rok či dva sotva ubere opravdové osobnosti na významu. Díky cyklu se divák mohl blíže seznámit s životními osudy, dílem i s názory lidí, kteří v posledním padesátiletí spoluvytvářejí kulturní život nejen svých zemí, ale celého evropského regionu. V rozhovoru s jednotlivými osobnostmi probleskly často dramatické osudy jejich vlasti (bylo tomu tak i u Landsbergise, jehož země i rodina si za sovětské diktatury užily své). Snímky nabídly příležitost uvědomit si svébytnosti evropské kultury i důvody, proč hodnoty, které tu vznikají, nemůže tak snadno převálcovat zámořský či tuzemský showbyznys.

Poslední díl Evropanů ovšem připomněl i některá úskalí obdobně koncipovaných dokumentárních portrétů. Především rozsah jednotlivých částí - při vší ušlechtilosti byla ta hodina chvílemi k nepřečkání; pořád jen otázka - hloubavá odpověď, otázka - odpověď; pohledy kamery na stejné tváře i gesta, jen občas prokládané záběry odjinud (např. z filmů, z divadelních představení, ze zkušebny, pohledy na krajinu či ulici atd.). Chtě nechtě diváky přepadal pocit vznešené nudy a v duchu byli vděčni i za drobný náznak polemiky s tazatelem, připomínky k položené otázce, nepatrné zvýšení hlasu. Bylo by taky dobře zamyslet se nad lepším řešením českého překladu otázek a odpovědí resp. nad tím, jak je v češtině uvádět. V podání českých interpretů totiž šlo spíš o umělecký přednes než prezentaci živého rozhovoru; taková "recitace" hodně ubírá rozhovorům na přirozenosti a bezprostřednosti a dává jim neosobní, chladný ráz. Což občas dost kontrastovalo s tím, co jsme v záběru viděli. A pokud se v sousedství Evropanů objevila třeba obdobně koncipovaná "Plovárna" Marka Ebena nebo Posezení s Janem Burianem, ztráceli Evropané leccos ze svého půvabu. Nicméně buďme vděční, že cyklus vznikl a zmapoval co mohl.