V roce 1902 uveřejnil časopis Phonographische Zeitschrift ve svém dubnovém čísle pod titulkem Nové využití fonografů - telefonograf úvahu o potenciálu uplatnění vylepšených fonografů v některých dalších oblastech lidského konání. Za jeden z nových potřebných přístrojů, na který se prý čeká již od prvních chvil, kdy byl jako dorozumívací prostředek zaveden telefon, označil autor tohoto článku telefonograf - tedy zařízení, jež by bylo schopné přijímat a zaznamenávat telefonní hovory na fonografické válečky za nepřítomnosti volaného stejným způsobem, jako byl schopen telegraf. Takový přístroj by nepochybně otevřel před fonografií netušené obzory. Autor zároveň naznačil směr, jakým by se dal tento úkol technicky nejlépe řešit: totiž přímým propojením telefonního sluchátka se zapisovacím hrotem nahrávacího fonografu. Pro ty výrobce fonografů, kteří jsou alespoň částečně obeznámeni i se zásadami telefonie, by pokus o sestavení takového telefonografu neměl představovat žádný větší problém, mínil dále autor.

Hned následující číslo téhož časopisu o dva týdny později otisklo na dané téma další článek, který sice k technickému řešení konstrukce prakticky použitelného telefonního záznamníku - či chcete-li telefonografu - nijak nepřispěl, ale zato přinesl následující sdělení zástupců berlínské firmy Clausen & von Bronk:

I při vícenásobném přenosu lidských hlasů lze dosáhnout zachování jejich postačující srozumitelnosti, což konečně již před dvěma lety prokázaly zcela jednoznačně výsledky našich pokusů s hlasitým telefonem. Zajistili jsme tehdy takové technické řešení, kdy byl hlasitý mikrotelefon - napojený výše zmíněným způsobem na fonograf s voskovým válečkem pomocí několik stovek metrů dlouhého elektrického vedení - propojen s druhým mikrotelefonem, opět spojeným výše uvedeným způsobem s fonografem. Tato druhá telefonní stanice byla umístěna v přednáškové síni, odkud bylo možné pomocí přehrávací membrány vysílat z fonoválečku zaznamenané mluvené slovo, jež na vzdálené první stanici přijímací membrána se zapisovacím hrotem zaznamenávala na fonováleček. Po výměně zapisovací membrány za přehrávací a naopak bylo možné celý postup opakovat opačným směrem. Kvalita takto přenášené řeči byla natolik dobrá, že všech 1200 osob přítomných v sále mohlo po náležitém zesílení zvuku prostřednictvím elektřinou napájeného mikrofonu zřetelně rozumět každému přenášenému slovu."

Je zvláštní, že takto avantgardní firma, která dle vlastního prohlášení dokázala se svým systémem hlasitě mluvícího telefonu již v roce 1900 úspěšně ozvučit sál s více než tisícovkou posluchačů, nepokračovala v tak velkolepě nastoupené cestě - možná právě to je důvod, proč se společnost Clausen & von Bronk nestala prvním výrobcem telefonních záznamníků na světě.

Ale vraťme se k fonografům. Až překvapivě rozumný názor na jejich využívání vyslovil autor noticky s názvem Fonograf jakožto průkopník pro nové hudební skladby, publikované v roce 1902 opět v časopise Phonographische Zeitschrift. Konstatuje zde, že v prvních letech rozvoje fonografie nebyly skladatelské kruhy příliš nadšeny či srozuměny s tím, že se jejich melodie prostřednictví fonografických válečků dostávají - bez jejich výslovného povolení - do celého světa. Článek dále uvádí, že mezitím se v tomto ohledu situace poněkud změnila: "Dnes se totiž bohudík již dospělo k poznání, že šíření hudby prostřednictvím fonoválečků a gramodesek jen prospívá žádoucímu poznávání nových hudebních děl. Tímto způsobem totiž dostává se k nám v krátké době povědomí o tvorbě oněch komponistů, kteří své nové melodie prostřednictvím fonoválečků rozšiřovati nechávají. Skladatelé i hudební vydavatelé pochopitelně mají zájem na tom, aby se o jejich nových počinech hovořilo - pro účel zvyšování odbytu notových záznamů je tedy dnes fonograf bez jakékoliv pochybnosti tím nejvhodnějším prostředkem. Nahlíženo ze strany druhé mohou být závody na výrobu fonografických válečků jen rády, že jejich repertoár přispívá k šíření hudebních novinek, neboť se takto zvyšuje poptávka po daných hudebních kusech, kterážto opět zvyšuje prodej příslušných fonoválečků. Čím vyšší okruh potenciálních zákazníků bude s novými hudebními kusy seznámen, tím větší a trvalejší rozvoj fonografického průmyslu lze očekávati.

Na závěr našeho seriálu věnovaného fonografům a různým způsobům jejich využití uveďme alespoň jednu dobovou veselou historku - má slibný název Fonograf a alkohol, opět pochází z prvního odborného časopisu pro fonografii Phonographische Zeitschrift a pojednává o jednom špatném vtipu, za který byl jeho původce obviněn z poškozování cizí věci a pohnán k soudu.

Příště: Edisonovy diamantové gramodesky

GABRIEL GÖSSEL ,goessel@volny.cz