Čtvrtek 21. 8. 2003 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 21.30 hodin

Karel byl vychován v tradičním habsburském duchu, který kladl velký důraz na rozvoj politického důvtipu. Hudba však také byla vysoce ceněna - jednak pro chvíle odpočinku, jednak při slavnostních ceremoniálech a konečně i jako ozdoba katolické liturgie. Karlův vlámský kostelní sbor, tvořený patnácti dospělými zpěváky a dvanácti chlapci, pečlivě vybranými v Nizozemí, a vedený vynikajícími sbormistry, byl s velkou pravděpodobností nejlepším pěveckým sborem v Evropě. Mnohem méně se dnes ví o Karlově skupině instrumentalistů, takzvaných minstrelů.

Při své korunovaci kastilským králem v roce 1518 převzal Karel V. skupinu sedmi minstrelů, kterou zdědil po svém předchůdci Ferdinandovi, a brzy zvýšil jejich počet na deset. Právě tato skupina mu vyhrávala v jeho komnatách, jezdila s ním na jeho četných cestách a možná i občas doprovázela vlámský kostelní sbor při církevních slavnostech.

Císařský dvůr nebyl zdaleka jediným místem, kde se ve Španělsku v 16. století dala poslouchat instrumentální hudba. Kostely po celé zemi si začaly v roce 1526 po vzoru sevillské katedrály najímat podobné skupiny hudebníků, aby doprovázely jejich sbory a zároveň během bohoslužeb hrály čistě instrumentální skladby. Ze začátku bylo cílem toho všeho zajistit si prostě více muziky za méně peněz, protože minstrelům se obvykle platilo méně než sborovým zpěvákům. Tato praxe se ale brzy stala módou. V polovině 16. století nebyl v zemi téměř jediný kostel, který by neměl takovýto soubor. Měly jej samozřejmě i bohaté katedrály, jako například v Toledu, Granadě, Burgosu, Seville či Valencii. A právě tato obrovská popularita instrumentální hudby odlišovala Španělsko od ostatních zemí té doby. Instrumentální hudba vysoké úrovně byla sice obvyklá i kdekoliv jinde, ale v žádné jiné zemi zřejmě nepůsobilo v kostelích tolik instrumentálních souborů, a instrumentální hudba se nikde jinde nestala tak výraznou součástí liturgie. Mnoho španělských grandů, například kalábrijský vévoda, vévoda z Alby a markýz ze Cenete (z rodu Mendozů), mělo ve službách vlastní instrumentální soubory. Ale ani střední a nižší vrstvy španělské společnosti netrpěly nedostatkem hudby. Zvláště ve velkých městech, jako byly Madrid a Barcelona, působilo mnoho hudebníků na volné noze. Například v Barceloně jich bylo tolik, že tamější katedrála nebyla nikdy nucena najmout si vlastní kapelu a mohla si být vždy jista tím, že bude mít po ruce dostatek hudebníků pro náboženské slavnosti.