34
vychází 11. 8. 2003

Titulní rozhovor

Vladimír Suchánek:
Bojím se umění, které hlásá, že život nemá smysl

Kdo vás naučil hrát na klarinet?
Dědeček, on byl vesnický muzikant, kapelník. Když musel narukovat do první světové války, vzal si štěbenec s sebou, hrál s vojenskou hudbou a tak válku ve zdraví přežil. Když mi bylo čtrnáct, chtěl jsem po něm, aby mě na klarinet naučil. Stačil mi ukázat základní hmaty a jak se "píská", jak on říkal. Pak onemocněl a brzy zemřel a já se zděděným klarinetem zasedl na jeho místo v novoměstské dechovce. Muzice jsem úplně propadl, hrál jsem, kde se dalo - v kostele, na tancovačkách, na pohřbech, jindy zase v amatérském symfonickém orchestru. Později jsem se naučil i na saxofon a nastoupil do místního tanečního orchestru Melody Club. Hráli jsme ve stylu tehdy v celém světě populárního Glenna Millera. Škoda, že tenkrát nebyly nahrávací možnosti - tak rád bych dnes slyšel, jak jsme vlastně hráli.

Teď mluvíme o Novém Městě nad Metují?
Ano, tam jsem se narodil a později i bydlel, ale vyrostl jsem v malé vesničce Rohenice na Rychnovsku. Tatínek byl řídícím učitelem na jednotřídce. Uvědomuju si, že ve třicátých letech se život na vesnici příliš nelišil od života v devatenáctém století. Obec byla bez elektřiny, tu zavedl teprve můj otec. Když přijelo auto, byla to událost. Zprávy ohlašoval obecní policajt s bubínkem - zabubnoval, z pod čepice vytáhl složený papír, přečetl, co obecní úřad oznamuje a šel dál. Moje dětství bylo naprosto idylické, jak z Alšových či Ladových obrázků.

Když vám bylo šest, přišla okupace.
Ano, ten rok se také narodila moje sestřička. Vzpomínám, jak do vesnice přišli němečtí vojáci a v rámci propagandy vařili pro obyvatele na návsi polévku. Někteří lidé asi ze zvědavosti pro ni šli. Když jsem řekl mamince, že bych německou polívku taky rád ochutnal, hrozně mi vyhubovala a vysvětlila mi, že Němci přepadli naši republiku, kterou vybojoval pan prezident Masaryk. Ten byl pro mě nejvyšší autoritou. Když v září roku 37 zemřel, maminka se po té zprávě z rozhlasu dala do pláče. Ještě mi nebylo ani pět let, ale živě si to pamatuju. Když se mě pak někdo ptal, čím chci být, říkal jsem, že prezidentem, aby pro mě lidé také jednou plakali.

Prezidentem jste se nestal, ale zato prezidentem českých grafiků ano. Odkdy vedete sdružení Hollar?
Osmým rokem. Je to pro mě čest být v čele nejstaršího grafického sdružení v Čechách. Znamená to řídit galerii, která pořádá dvanáct výstav do roka, máme ediční činnost, vydáváme publikace, je s tím zkrátka dost starostí, ale dělám to rád, i když je to někdy na úkor mé vlastní práce. Už se poohlížím po někom mladším, kdo by se vedení Hollaru ujal.

Jedna z nedávných výstav se jmenovala Vladimír Suchánek/ Grafické ohlédnutí - patřila vašim letošním sedmdesátinám. Byl jste s ní spokojen?
Udělalo mi samozřejmě radost, že návštěva byla obrovská, ale zážitkem pro mě byla už příprava, protože to byla retrospektiva od šedesátých let do současnosti a musel jsem moc přísně vybírat, abych se do tak malého prostoru vešel. Objevil jsem staré grafiky, se kterými jsem tehdy nebyl spokojen a najednou jsem koukal, že tehdy mi to šlo možná lépe než teď.

Kolegové říkají, že jste skutečným mistrem litografie. Je to vaše nejužívanější technika a přinesla vám řadu ocenění, otevřela dveře domácích i světových galerií. Čím si vás kámen tak podmanil?
To už na Akademii mě okouzlily grafiky, které tiskl pan Eyselt, dvorní tiskař Maxe Švabinského. Potom jsem si pořídil vlastní lis, kameny a experimentoval - zkoušel jsem přenést lavírování, které jsem už předtím dělal, na kámen. Tak se mi postupně podařilo dobrat se nějakého vlastního projevu, ale stejně stále nacházím nové možnosti. Je to trochu alchymie, trochu experiment, trocha řemesla a než skončí proces od kresby na kámen až po soutisk barev na papíře, prožívám velké napětí. Po skončení pokaždé cítím mírné zklamání, protože nikdy se nepodaří realizovat představu, kterou mám v sobě. Takže to zatím odložím a až po třech dnech se podívám a rozhoduju, jestli mám být spokojený nebo ne. Většinou zůstává pocit nesplněné představy a ten vás žene do další práce s nadějí, že příště už to bude lepší.

Nedávno v pořadu Tobogan v Českém rozhlase vyprávěl dr. František Dvořák o tom, jak vaše litografie zaujala Jana Zrzavého a jak jste se seznámili.
Ano, František vzpomínal historku, kdy ukazoval Zrzavému moji grafiku a ten se zajímal, kdo že to dělal, líbila se mu. Později jsme v sedmdesátých letech připravovali grafické album na počest dvoustého výročí narození vynálezce litografie pražského rodáka Aloise Senefeldra - tenkrát to organizoval právě František Dvořák - a sešlo se nás osm včetně Zrzavého. Říkal prý, že to chce dělat jako "ten mladej v Hollaru". A tak jsem Janu Zrzavému, který pro mě byl něco jako Leonardo da Vinci, ukazoval, jak dělám lavírovanou litografii. Album vyšlo navzdory všem komisím a asi také proto, že tam byl Zrzavý, a představte si, tenkrát se prodávalo v Platýzu za dva tisíce korun. Nedávno jsem viděl Zrzavého list z toho alba za čtyřicet tisíc. Ze společné práce vzniklo hezké přátelství, pravidelně jsme se všichni scházeli v Obecním domě, dávali jsme si večeři a víno, pan Zrzavý ale zásadně chleba s máslem a čaj. Připravovali jsme další album a poněvadž Hollar byl v té době zakázaný, začali jsme si říkat Senefelder. Jan Zrzavý, Václav Sivko, Jan Bauch, Kamil Lhoták, František Hudeček, Zdeněk Sklenář, Karel Vysušil a já. Jenže Kamil Lhoták si u stolu nikdy moc nebral servítky, vyprávěl politické vtipy a někdo nás poslouchal a udal. Kamila si zavolali na vnitro a pod pohrůžkou jsme museli schůzky zrušit. Ale stýkali jsme se samozřejmě dál. Dodnes vzpomínám, jak Zrzavý k nám volával, když už jsme spali, protože on žil v noci.

V devadesátém šestém roce jste vytvořil první poštovní známku a vybral jste si sté výročí narození fotografa Josefa Sudka. Proč právě jeho?
S Josefem Sudkem jsem se seznámil ještě jako student Akademie výtvarných umění, a sice přes muziku - byl milovníkem klasické hudby a pořádal pro přátele večery s poslechem gramofonových desek, které dostával z ciziny. Měl roztomilou kategorizaci v oslovování - paninko, fešando, vašnosto a mladej pane. Na ulici mě zdravil: "Mladej pane, hudba hraje!" Takže jsem se rád ujal úkolu vytvořit známku ke stému výročí jeho narození a byla to skutečně moje první poštovní známka. Použil jsem kresbu - portrét Sudka poslouchajícího hudbu, kterou jsem našel ve skicáři z roku padesát osm. Skvěle ji převedl do rytiny můj přítel Josef Herčík.

Hned následující rok zvítězil v mezinárodní soutěži váš návrh na známku k miléniu úmrtí sv. Vojtěcha, to je impozantní vstup do nového oboru.
A moje veliká radost, zvláště když známka vyšla v několika evropských zemích včetně Vatikánu. Do dnešního dne jsem vytvořil dvacet známek, nejznámější jsou asi výplatní známky, celá série s tematikou zvěrokruhu. Roli rytce převzal po smrti Josefa Herčíka Miloš Ondráček.

O něco větší než známky jsou ex libris, další oblast vaší tvorby. Není ex libris dnes už neživotný archaismus?
Ne, určitě ne! Pravda, ex libris ztratilo svou původní funkci - označení vlastnictví knihy - a stalo se grafickým lístkem, který sice nese jméno majitele, ale je nenápadné, spíš zašifrované. Sběratelů je jenom v Čechách několik set. Svou roli sehrálo ex libris i v době normalizace, protože tento malý formát byl takřka jedinou možností, jak dostat českou grafiku do světa.

Stává se mi někdy, že stojím před nějakým současným avantgardním dílem a jediný pocit, který vyvolává, je otázka proč? Říkám si, že jsem třeba jen málo vnímavá - nebo málo tolerantní?
Nad uměním posledních desetiletí jsem byl také dlouho bezradný. Obdivoval jsem úžasné nápady mladých umělců, ale byly realizovány prostředky pro mě veskrze nevýtvarnými a zdálo se mi, že spíš patří do kategorie filozofické, než do výtvarného umění. Až jsem před nějakým časem měl možnost shlédnout mezinárodní bienále v Sao Paulu, kde bylo v obrovských dimenzích představeno současné umění z celého světa. Tam jsem si uvědomil, že v naší době skončilo pojetí umění platící od gotiky až po abstrakci. Po staletí platné disciplíny jako kresba, malba, plastika byly nahrazeny instalacemi a objekty, kde je všechno dovoleno až k nejagresivnějšímu vyjádření životního pocitu současníků. Začal jsem expozici vnímat ne jako výtvarné umění, ale jako show plnou překvapivých metafor o počátku jednadvacátého století - od marasmu civilizace přes cynismus komerce až k lidské grotesce a kýči. Vlastně jsem se ohromně bavil, ale kdesi za tím zůstává stopa trpkosti: tak takhle vypadá z pohledu umění náš svět. Uznávám, že postmoderní doba svou svobodou neklade žádné hranice, jen se bojím umění, které hlásá, že život nemá smysl.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ