Vzhledem k tomu, že k přehrávání gramodesek značky Edison Diamond Disc bylo nutné používat gramofony zvláštní konstrukce, které vyráběly opět jen Edisonovy americké továrny, představují gramodesky této značky pro sběratele mimo USA určitou kuriozitu. Podívejme se proto blíže na tyto na svou dobu velice kvalitní zvukové nosiče, které bohužel přinášely - až na řídké výjimky - ze sběratelského hlediska dost neatraktivní repertoár.

Je všeobecně známo, že vynálezce fonografu byl velkým příznivcem hloubkového záznamu, používaného při nahrávání fonografických válečků. Od počátku dvacátého století však začalo být i jemu zřejmé, že je jen otázkou krátké doby, kdy křehké voskové válečky definitivně vytlačí mnohem praktičtější gramodesky. V Evropě k tomu došlo kolem roku 1910, po tomto datu udržoval výrobu fonoválečků (mimochodem z obchodního hlediska vysoce ztrátovou) právě pouze Edison. Nicméně konkurenční tlaky přinutily i jeho uvést na trh vlastní gramodesky. Na rozdíl od desek vyráběných naprostou většinou gramofonových firem po celém světě však měla Edisonova "diamantová deska" dost neobvyklé technické parametry: hloubkový záznam (ten u svých gramodesek používala až do poloviny dvacátých let pouze francouzská firma Pathé), rychlost přehrávání 80 otáček za minutu, hlavně ale netypickou tloušťku cca 0,7 cm. Jejich výroba byla dost složitá a zdlouhavá - pokusme si ji teď stručně přiblížit.

Edisonovy gramodesky vznikaly ve dvou fázích: nejprve bylo třeba vyrobit jádro, na něž se pak nanesla hmota, do které byl z kovové matrice nalisován zvukový záznam. Jádro tvořil dřevný prach či jemné piliny spojené pryskyřičným pojidlem - v zásadě šlo o stejný postup a materiály, jaké se dnes používají například při výrobě dřevotřískových desek (po roce 1921 se do dřevného prachu začal přidávat jemně mletý kaolin). Jádro Edisonovy gramodesky lze vlastně označit za vysoce kvalitní dřevotřískový kotouček, jehož tloušťka vylučovala kroucení, a jehož rezonační vlastnosti navíc prospívaly (alespoň podle Edisonových reklamních prospektů) zvukové kvalitě nahrávky. Do jednoho lisu se vkládal najednou materiál na 14 jader a lisování trvalo 15 minut. Za osmihodinovou směnu tedy bylo možné na jednom lise vyrobit 448 jader.

Vylisovaná jádra byla následně natíraná speciálním fenolovým lakem, který Edison nazval condensite - v zásadě šlo o hmotu s podobnými vlastnostmi, jaké měl krátce předtím vynalezený bakelit. První základní nátěr absorboval částečně porézní povrch jádra, další jedna či více vrstev nátěru následovaly vždy poté, co předchozí vrstva řádně zaschla (asi do poloviny roku 1916 byl nátěr condensitu aplikován na celuloidový kotouč, který se následně na dřevotřískové jádro nalepil). Natřená jádra se vytvrzovala či sušila po dobu šesti hodin v peci, v níž byla pozvolna zvyšovaná teplota až na 93o C.

Výše popsaný postup byl průběžně vylepšován - od roku 1918 se například do fenolového laku přimíchávala pryskyřičná složka, která urychlovala jeho vytvrzení. Dobu sušení mělo zkrátit také zavedení nuceného oběhu vzduchu pomocí ventilátorů - na vrstvě laku se ale občas tvořil nerovný škraloup, takže ventilátory se brzy přestaly používat.

Ve druhé fázi výroby docházelo k vlastnímu nalisování zvukového záznamu do lakem natřeného povrchu jádra. Vytvrzená jádra byla vkládána do forem tak, aby k nim z obou stran přiléhaly kovové matrice se zvukovým záznamem, a tyto formy se vždy po dvanácti kusech vkládaly do lisu. Vlastní lisování gramodesek trvalo 9 minut při tlaku 80 kp/cm2 a teplotě 175o C. Aby se snížilo opotřebování matric, byla od roku 1921 jádra v lisech před vlastním lisováním po dobu asi tří minut předehřívána. O rok později dal Edison pokyn, aby k lisování byla používána jádra ještě horká - tedy ihned po vytvrzení, když ještě byla v poloplastickém stavu. Při dříve používaném předehřívání jader totiž údajně docházelo k příliš rychlému úniku lihového rozpouštědla z laku a na povrchu vylisované gramodesky se pak tvořily bublinky.

Z jedné dvojice matric bylo možné vyrobit až 500 gramodesek při asi 7% zmetků. Po roce 1923, kdy začala být jádra natírána čtyřmi vrstvami laku, se údajně podařilo snížit procento zmetků na necelá 3%.

Po devíti minutách lisování byly gramodesky - stále ještě pod tlakem - ochlazeny studenou vodou, vyloupnuty z forem a odeslány ke kontrole a do expedice. Po roce 1921 ještě byly následně opatřovány papírovými etiketami - do té doby byly veškeré údaje nalisovány přímo do hmoty desky poblíž jejího středu.

Celý proces vylisování dvanácti desek najednou trval asi dvacet minut - za osmihodinovou směnu se tedy v jednom lise vyrobilo 240 gramodesek (Edisonovy ve stejné době vyráběné celuloidové válečky Amberol se oproti tomu lisovaly pouhou jednu minutu a pak pět minut chladily).

Produkce Edisonových gramodesek dosáhla vrcholu v letech 1920-21, kdy je výrobní závod ve West Orange lisoval v nepřetržitém provozu na 64 lisech. Každý dělník měl ve značně nevlídném prostředí lisovny, prostoupeném lihovými výpary a dřevným prachem, na starosti obsluhu dvou až tří lisů najednou.

Koncem dvacátých let se Edisonovy gramodesky lisovaly z matric nahrávaných již elektrickým způsobem. Krátce před tím, než došlo v roce 1929 k definitivnímu zastavení výroby veškerých Edisonových zvukových nosičů i přístrojů na jejich přehrávání, byly na trh uvedeny také stejnou technologií vyráběné Edisonovy dlouhohrající gramodesky. Při stejných rozměrech a rychlosti otáčení - tedy průměru 25 cm a 80 ot./min. - obsáhly na obou stranách kvalitní zvukový záznam v obdivuhodné délce celkem 48 minut. Velký obchodní úspěch ovšem nezaznamenaly, neboť pro jejich přehrávání bylo třeba zakoupit a nasadit na zvukovod gramofonu speciální zvukovku se safírem o menším průměru - hustota drážek se zvukovým záznamem byla totiž u těchto dlouhohrajících desek mnohem vyšší, než u běžných Edisonových gramodesek.

Příště: Jazzová a taneční hudba na Edisonových gramodeskách

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz