Režie Mark Soulard. Hrají Michael Yarmush, James Hayes Liboiron, Chantal Leblanc-Everett, Alan Thicke, Danette Mackay a další.

Úterý 26. 8. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Režie Michael Rowitz. Hrají Tim Bergmann, Doreen Jacobi, Sonja Kirchberger, Manfred Lehmann a další.

Čtvrtek 28. 8. 2003 ČT 2 - 22.50 hodin

Jakoby v lyrickém oparu nasnímaný příběh ze současného Vietnamu zahrnuje několik souběžně se proplétajících epizod, které se sice nikdy neprotnou, ale dohromady vytvářejí působivou mozaiku života ve velkoměstě, jakým je Saigon. I když debutující režisér Tony Bui zaznamenává spíše odvrácenou tvář existence, výsledné zpodobnění je laskavé, plné porozumění pro často smolařské postavičky. Vyprávění plyne snad až příliš monotónně a pozvolna v pečlivě komponovaných obrazech, které se řadí v pouhém naskládání jeden za druhým, jejichž skladba zcela rezignovala na současné klipové vypravěčské trendy.

Postupně se seznámíme s trhačkou a prodavačkou bílých lotosových květů, kterou přitahuje tajemný majitel lotosové plantáže - je to zchromlý stárnoucí muž, jemuž dívka pomáhá zapisovat jeho verše. Dalším hrdinou je rikša, platonicky zamilovaný do "tuzexové" prostitutky, snící o lepším životě s některým z hostů luxusních hotelů - pravidelně na ni čekává, trpělivě snáší její pohrdlivé chování. Malý chlapec, živící se pouličním prodejem drobných tretek, prožívá své velké drama, když pátrá po ztraceném kufříku, v němž měl všechno své zboží. A konečně si všimneme amerického turisty (Harvey Keitel), jenž marně pátrá po ženě, do níž se kdysi dávno zamiloval.

Zakotvení příběhu je zvláštní: ačkoli vykazuje znatelný sociální patos (a situace se ztraceným chlapcovým kufříkem pak přímo navozuje odkaz na Zloděje kol), existenční mizerii sekundují i deštivé počasí a rozbahněnost, setmělé scenérie, přesto jsou všechny postavy smířené s osudem, jednají mírně a pokorně, až s jakousi bázlivostí, možná danou i tím, že jsou závislí na úspěšném nabízení svých služeb. Spřádají sny, ale ty stejně nepřesahují jejich současné postavení, dovedou si představit jedině další rozvoj svého "podnikání."

Režisér je zcela prost jakýchkoli protestujících gest, vypráví prostě, ale přitom se zřetelnou naléhavostí. Důmyslně buduje prostředí dvou světů, na jedné straně chudičkých příbytků, zanedbaných ulic a rikš, na druhé straně téměř vysněný, protože běžně nedostupný ráj zaplněný hotely a taxíky. A zachytíme i oblíbený postup dávných sociálních dramat, kdy rozedraný chlapec mlčky přihlíží, jak za sklem restaurace hodují bohatí. Nikoli náhodou si dívka s lotosy postěžuje, že lépe než řezané květy se prodávají jejich umělé nápodoby - jsou větší, více voní, nevadnou. Možná právě zde je obsažena základní metafora celého vyprávění - člověk by měl usilovat o opravdovost a autentičnost, i kdyby byla zdánlivě nicotná.

Tři sezóny jsou dílem řadícím se k medidativní linii; neburcují, spíše nabádají k tichému spoluzamyšlení, vybízejí k úvaze, zda by člověk neměl být vyrovnaný se svou situací, zda by jeho sny měly přesahovat obzor dostupného. Protože hodnota člověka tkví nakonec v tom, nakolik se dokáže přiblížit ke svému bližnímu.

Pátek 29. 8. 2003 ČT 1 - 23.40 hodin

Důchodce Nat Moyer je to nepřekonatelný mluvka, pouliční filozof a potížista s fascinující představivostí. V newyorském Central Parku se přátelí a schází se stejně starým, napůl slepým Midgem Carterem, který o sobě tvrdí, že je nejlepší opravář v bloku domů, kde bydlí. Nepokojný Nat se zastává náhodných zákazníků v obchodě, postaví se proti drogovém dealerovi, pochybnému obchodníkovi s akciemi, stejně jako "umluví" namyšleného profesora, který přednáší obor komunikace na vysoké škole. Vydává se za nejrůznější existence a typy, svojí "prořízlou" pusou, všetečnou zvědavostí se ovšem dostává do potíží...

Hlavní role Walter Matthau.

Sobota 30. 8. 2003 ČT 1 - 20.55 hodin

Podobně jako si švédský filmař Ingmar Bergman oblíbil jméno Vogler, které prochází řadou jeho filmů, také francouzský scenárista a režisér Francis Veber používá jen dvě příjmení, Perrin a Pignon. Právě druhým z nich obdařil posmutnělého hrdinu v jednom ze svých posledních filmů, který se v kinech promítal pod mnohoslibným názvem Kondomedie, avšak Česká televize - patrně pro větší srozumitelnost - vsunula ještě "vysvětlující" předvětek S barvou ven.

Věčně se opakující typ plachého, ušlápnutého a hlavně zmatkářského človíčka úspěšně ztělesnili herci jako Jacques Brel (Dotěrný chlap), Pierre Richard (Otec a otec, Uprchlíci), Jacques Villeret (Blbec k večeři) - a nyní se přidává Daniel Auteuil. Původní excentričnost, spjatá zejména s Richardem, se pozvolna rozplynula, Auteuil akcentuje naopak rysy neprůbojnosti, ostýchavosti, šedivě usedlé existence.

Od účetního Pignona odešla žena, dospívající syn jej přehlíží a navíc má být propuštěn z podniku, kde celý život pracoval. V trudném rozpoložení mu poradí nový soused, bývalý podnikový psycholog, aby se začal vydávat za gaye: v takovém případě si podnik rozmyslí propustit jej, aby nebyl nařčen z diskriminace menšin. Veber rozehrál několik motivů: vedle hlavního hrdiny začleňuje do bláznivého kolotoče nedorozumění další postavy, zvláště hromotluckého šéfa personálního oddělení Santiniho (Gérard Depardieu), jemuž škodolibí spolupracovníci namluví, že se musí k Pignonovi chovat uctivě a předcházet si jej, aby nebyl podezírán z "nekorektnosti"...

Film zdůrazňuje proměnlivost v nahlížení mravů - co by ještě před několika desetiletími bylo důvodem k propuštění, je dnes účinným záchranným pruhem. Bohužel se Veber nechává příliš ukolébat zdánlivou přitažlivostí, jakou produkuje záměna sexuální orientace (ostatně efektní dopad, jaký přináší erotická dvojsmyslnost, znal už Shakespeare!).

Postavám chybí potřebná plasticita. Možná to ovlivňuje herecké ztvárnění: Auteuil zosobňuje výrazně pasivní prvek. Jistě, není to komik, takže působí spíše dojemně než směšně, humorné okamžiky nevyplývají z jeho počínání, ale z kontextů a kontaktů, které ať již záměrně či nevědomky navozuje. Naproti tomu další postavy (zejména Depardieuův nadřízený, ale také hrdinova bývalá žena, spolupracovnice i nadřízení) jsou přechýleny ke zbytečně zveličené karikatuře, mění se v pouhý groteskní stín bez dramatické váhy. Zápletky zmrtvěle ulpívají v jediném bodě, takže změny zaznamenáváme nárazově v jejich uzlových bodech. Konfrontační střety postrádají potřebnou údernost.

Vyprávění nedosahuje spontánnosti srovnatelné dejme tomu s obdobně zacíleným americkým snímkem Ptačí klec, proto marně doufáme, že by se uplatnily principy klasické komedie mravů, jak to dokázali dávní dramatici jako Moliere, Sheridan či Wilde. Ale vůbec netvrdím, že Kondomedie nepobaví - chci jen naznačit, že mohla uspět lépe.

Robota (nejprve jen v celokovové schránce) představuje Robin Williams, jenž opět rozehrává škálu svých rozpačitých či dokonce stydlivých úsměvů, jimiž dokáže své okolí tak podmanit. Režisér Columbus si vypomáhá i milostnými zápletkami, když líčí platonickou spřízněnost "malé slečny", která robota znala od dětství, i naplněnou lásku její vnučky Portii (obě hraje táž herečka Embeth Davidzová).

Příběh dosti rozvlekle vyprávěný se skládá z uzavřených dějových celků, stále nastavovaných dalšími přídavky. Humor probleskne zcela výjimečně, navíc povětšinou v očekávatelných banalitách. Film, podřízený bezvýhradné idyle, se odehrává v bezkonfliktním prostředí. Ač jsou zmíněny tři základní zákony robotiky, Asimovem zformulované (etika činnosti robotů), ač je naznačená případná bezcitnost výrobní firmy, ač může znepokojovat robotova proměna v bytost lidského rozměru, nikdy nenastane žádná kontraverze, která by prověřila stanovené zásady.

Z metaforického rozměru předlohy zůstala jen sentimentalitě podřízená dějová kostra. Vypravěčskými hodnotami se tento film neřadí k nijak pozoruhodným, ovšem triková úroveň si zasluhuje pozornost - už tím, že se neprosazuje jako hlavní zdroj atrakcí, spíše se její pomocí průběžně kompletuje pozadí, kde vyrůstají dosud netušené budovy, kde auta běžně létají vzduchem, kde fungují nevídané vynálezy. Působivě je postihnut rovněž proces fyzického stárnutí, které se nakonec rozhoduje podstoupit i sám robotický hrdina.