35
vychází 18. 8. 2003

Zpět na obsah         

Televize
a film

FILM

KARLOVARSKÁ SETKÁNÍ S FILMOVÝMI TVŮRCI

Kim Ki-duk: Nepotřebuji na všechno odborníky

Snímek Pobřežní hlídka, se kterým letos v Karlových Varech soutěžil korejský režisér Kim Ki-duk (získal cenu dvou nestatutárních porot), není rozhodně žádná selanka. Tvůrce, jehož film Ostrov před rokem zakoupila do české distribuce Asociace českých filmových klubů, to vysvětluje: "V násilí si nelibuji, ale všechno, co je ve filmu, je pravda." Do západočeského lázeňského města se vrátil po roce. Vloni tu doprovázel svoji retrospektivu a atmosféra festivalu se mu líbila natolik, že na letošek sám nabídl svůj film do soutěže.

Vycházel jste u Pobřežní hlídky z vlastních zkušeností?
Jelikož jsem v armádě strávil pět let, hodně jsem toho zažil. Ve filmu jsem tedy použil některé vlastní zkušenosti. Násilí, které je ve snímku vidět, se nemusí všem líbit, ale skutečně jsem je na vlastní oči viděl. Tak to prostě v korejské armádě chodí.

Ve vašem filmu si dokonce hodně ubližují vojáci mezi sebou.
Život v korejské armádě není snadný. Metody výcviku jsou tvrdé, mnohdy opravdu brutální. Vojáci jsou biti a dokonce často i umírají. V Koreji trvá základní vojenská služba tři roky, vojáci se dostanou na opušťák tak jednou za rok. Korea je rozdělená země a žije se tu v neustálém stresu. Je to úplně jiné, než v zemích, kde je mír. Mnohé v nás přetrvává ještě z doby japonské okupace.

Důležitým motivem vašeho filmu je i vztah armády a civilistů.
Ten vztah také není jednoznačný. Obyvatelé v Koreji jsou v tomto ohledu rozděleni: jedni mají armádu rádi, jiní ne. Velmi často se ale stává, že to vojáci od lidí bydlících v okolí posádek tvrdě schytávají. Ostatně i to jsem častokrát zažíval na vlastní kůži. Nebyl jsem ale z těch, kteří oplácejí.

V korejské kinematografii se vyskytuje hodně násilí. Kde se bere?
V Koreji je praktikována výchova dětí pomocí facek, takže násilí tu lidé znají už od kolébky. Ve společnosti se dorozumíváme několika jazyky, jedním z nich je právě násilí. Jak už jsem o tom mluvil, zůstává v nás trauma z japonské okupace. Od Japonců jsme se mnohému naučili - třeba krutosti.

Jak váš film přijala armáda?
Armáda mě nemá ráda. Ve filmu totiž ukazuji věci, které se snaží skrýt, zatajit. Podle mého názoru se ale o těchto věcech mluvit musí. V Koreji totiž vládne neustálý strach. Vedle možnosti války mezi Korejci je to i strach z amerického vpádu. Američané praktikují politiku velkých vůči malým - jsou silnější a mohou si všechno dovolit. Jestli přijdou do Koreje, bude to katastrofa. Korejci budou zase umírat.

Jste velmi plodný, točíte i dva snímky za rok. Jak sháníte peníze?
Peníze na film se sehnat dají. Kromě toho hodně ušetřím tím, že si spoustu činností u filmů dělám sám. Nepotřebuji na všechno odborníky!

(tp)