Je horká noc, a to zdaleka ne první. Snad budete mít pochopení pro mé dnešní téma i tehdy, stanou-li se mezitím horka - pro letošek - minulostí. To téma v první dekádě srpna plnilo stránky novin ve většině evropských zemí. Neutuchající vedra znovu vyvolala podezření, že nejde o výjimečný fenomén letošního počasí, ale o projev klimatické změny. Loni povodně nemající obdoby, letos sucho a rozžhavené teploměry. I deník tak umírněný ve výrazech jako francouzský Le Monde hovoří o "klimatické agresi". Ba co víc, neváhá označit klimatickou změnu, kterou už bere jako nezvratný fakt, za "zbraň hromadného ničení". Ten termín nevymyslel novinář pro větší efekt svého článku. Vyřkl ho meteorolog. Bývalý předseda Britského úřadu pro meteorologii, Sir John Houghton, považuje změnu klimatu za stejně nebezpečnou jako zbraně chemické, jaderné či biologické.

Britský meteorolog není jediný, kdo se tak znepokojuje. Mnoho světových politiků už se smířilo s tím, že globální oteplení je reálným nebezpečím pro budoucnost lidstva. Koneckonců mezinárodní společenství - až na významné výjimky, bohužel, například Spojené státy a Rusko - už se odhodlalo udělat první kroky k odvrácení klimatické hrozby. V kyótském protokolu se národy zavázaly snižovat zamořování atmosféry skleníkovými plyny. Už se také objevil náznak nutnosti upustit od dogmatu hospodářského růstu. Ale recept nulového růstu pořád ještě nikomu nezní přijatelně. Ostatně řešení přece nemusí spočívat v cestě zpátky. Logičtější je jít dál vpřed, jenomže jinam. K jiným hodnotám.

Zatím ovšem nás všechny ještě uklidňuje fakt, že obec vědecká se na rozdíl od obce novinářské zdráhá jednoznačné obvinit člověka z toho, že právě jeho činnost a jeho lehkovážnost jsou hlavními příčinami povětrnostních jevů, kterých jsme někdy svědky, jindy i oběťmi.

Sám jsem se snažil na jednom z nejznámějších švýcarských ledovců pod horou Jungfrau vypáčit nějaké prohlášení v tomto smyslu z glaciologa, který se zabývá bezprostředně studiem onoho konkrétního ledovce pod Jungfrau. Na základě rozmluvy s ním bych řekl, že sub speciae eternitatis, tedy z hlediska věčnosti opravdu nelze tvrdit, že člověk je tím hlavním viníkem. V dobách prehistorických byla některá švýcarská údolí ledovcem zcela vyplněna. Masa ledu tam rozhodně neroztála za ty dvě stovky let, co v historii člověka lze hovořit o průmyslu, eo ipso o rapidním zvyšování kontaminace ovzduší lidskou činností. Na druhé straně nelze pominout, že vědecké zprávy Mezivládní komise OSN pro studium klimatických změn (IPCC) dávají člověka a jeho aktivity na planetě stále víc a víc do souvislosti s neblahými změnami klimatu. IPCC například odhaduje možné zvyšování teploty zemské atmosféry zaviněné skleníkovými plyny (tedy člověkem) až na 6 stupňů. A pouhých 7 stupňů stačilo k tomu, aby z povrchu zemského zmizel dinosaurus.

Na tohle namítají uvážliví vědci, že noviny zamlčují, že IPCC odhadla ve skutečnosti to eventuální zvýšení teploty v rozmezí 0,5 až 6 stupňů. Noviny uvádějí pro větší efekt jen tu horní hranici, což vědce právem zlobí.

Ať je to jak chce, je jisté, že se v nás lidech pozvolna zahnízďuje neblahý pocit jakési neurčité viny za povodně, za sucho, za vichřice (jako byla třeba ta, co skosila obrovské plochy lesů ve Francii a v Německu v lednu 1999). A ten pocit, spolu z obavou z budoucích katastrof, vede k větší ochotě (žel bohu, ne všude a vždycky) k akceptaci nepříjemných obranných opatření. Ekologie se tu a tam prosazuje proti ekonomickým prioritám a ekonomie se začíná chápat souvztažně s ekologií. Ale stále ještě nenastal čas, kdy politiku ovládne ta známá poučka, že co je ekologické je také ekonomické.

Právě dnes - 12. srpna - se francouzští vládní politici odmítli řídit nezvratným faktem, že jen striktní uplatňování jednoho ekologického nařízení může za současného horka a sucha ochránit říční ekosystémy. To nařízení stanoví elektrárnám povinnost přestat vypouštět z chladících systémů vodu zpátky do řeky, přesahuje-li teplota vypouštěné vody určitou hranici. Ve Francii 26 stupňů. Jenomže ve Francii se většina elektrické energie vyrábí v atomových elektrárnách se systémem tzv. přímého chlazení turbín, tj. chlazení říční vodou, která se řece ihned vrací. Za současných veder se tam vrací ohřátá nad přípustnou hranici.

Francie stála před volbou: nepovolit v souladu s platnou normou vypouštění vody ohřáté nad stanovenou normu do řek a způsobit tak pravděpodobně energetickou krizi, nebo povolit jaderným elektrárnám "výjimku" a ohrozit ekosystém řek. Příliš teplá zničí v řece podmínky pro život řady organismů. Zvítězila obava před energetickou a následně ekonomickou krizí.

Kdy asi se v myšlení člověka obrátí pořadí priorit? Včas nebo příliš pozdě?

(12. srpna 2003)