Přemýšlíte, kam se vydat o víkendu do přírody? Obyvatelé lotyšské metropole Rigy mají v tomto ohledu celkem jasno. Necelých 100 kilometrů od města leží národní park kolem údolí řeky Gauja. Meldra Langenfeldová - průvodkyně v tomto národním parku - zpívá o Růži z Turaidy, příběh o nenaplněné lásce, zradě a hořkosti. Příběh Maiji - dívky ze zámku a zahradníka Viktora. Zámek v Turaidě je vidět přímo z hrany pískovcového kaňonu řeky hlubokého až 80 metrů a širokého skoro jeden kilometr. Stáli jsme na ní v návštěvnickém středisku parku ve městě Sigulda, odkud do okolí vyrážejí prakticky všichni sem přijíždějící turisté. Před výšlapem do pískovcových srázů jsme si ale sedli do chaty ke krbu, abychom si probrali několik základních údajů.

Národní park Gauja byl vůbec prvním národním parkem v Lotyšsku. Vznikl v roce 1973. Rozkládá se na více než 91 tisících hektarech. Skoro každý obyvatel Lotyšska sem do parku alespoň jednou za rok, nebo přinejmenším jednou za život, přijede. "Hlavně teď na jaře, kdy se zase objevují listy na stromech, je tu krásně a počkejte až začnou začátkem května zpívat slavíci," říká Meldra. Na prohlídku parku je nutné si podle jejího názoru rezervovat nejméně dva dny. Já jsem chtěl v jednom dni vidět co nejvíc a byla to opravdu vysilující výprava.

"V dávných dobách staří Lotyši nazvali řeku Gauja, protože to znamenalo "velké množství vody". Dříve totiž byla Gauja splavná až hluboko do vnitrozemí," řekla mi ještě na jejím levém břehu Meldra Langenfeldová. Pak jsme si stoupli do fronty na lanovku překonávající kilometrový kaňon bez jediného podpěrného sloupu. Poněkud komisní, zato však bižuterií i šperky ověšená paní průvodčí nám znehodnotila lístky a kabina plná lidí se dala do pohybu. Na druhé straně kaňonu jsem si zhluboka oddechl.

Slečna Meldra mě, kterému se ruce potí i při pohledu z Karlova mostu, chvíli úzkosti vynahradila další pověstí o tom, jak přišla řeka ke svému jménu. Žily byly prý dvě sestry - Gauja a Tiersa. Hádaly se o to, která z nich je nejkrásnější. Dohodly se, že rozhodne závod v běhu k pobřeží moře. Měly vystartovat ráno, až zazpívá první jeřáb. Jenže Tiersa si řekla, že bude chytřejší než Gauja, a tak vstala už dávno předtím, než jeřáb zazpíval. V temném lese se ale ztratila. Lehla si tedy pod strom a usnula. Když ráno Gauju vzbudil zpěv jeřába, zjistila, že Tiersa je už pryč a začala ji hledat. Našla ji v lese a pak společně dotancovaly až k Baltskému moři. Tam, kde tancovaly pak začala téct řeka, která se klikatí tak, jako by tancovala. Vysvětluje původ názvu řeky plné meandrů Meldra Langenfeldová.

Zpátky na druhý břeh řeky jsme se dostali už poněkud méně vzrušující cestou. Říčním přívozem ve vesničce Ligatne. Malý prám je ukotvený dvěma ocelovými lany nataženými přes řeku. Pohání jej sám říční proud. Na palubu přívozu se vejdou jen dvě auta. Údolím jsme došli až ke skále z jasně červeného pískovce. To je skála čarodějnic. Tady se na den letního slunovratu slétají čarodějnice a kouzelníci. Na nedaleké louce po sobě zanechali spoustu košťat, na kterých si zvláště děti rády zkoušejí posedět. Jsou to totiž důmyslné houpačky na pérech. Udržet se na nich je ale opravdu kousek hodný čaroděje.

Na konci louky stojí obří čarodějnický xylofon. Na břevnech jsou tu pověšená prkna z dřev různých stromů. Nevěřili byste tomu, ale dub, bříza, smrk a borovice opravdu znějí každý jinak. Zkoušel jsem, jestli dokážu na prkna zahrát Ovčáci čtveráci, ale můj odhad, že melodie bude znít - dub, buk, smrk - dub, buk, smrk - bříza, bříza, bříza... zkrátka můj odhad nebyl správný, nebo mne zradil můj sluch.

Co jsem ale poznal zcela bezpečně, byla voda proudící za mými zády. Řeka Gauja, za kterou jsem sem vlastně přijel. Už se připozdívalo a byl čas pomýšlet na návrat do Rigy. Jestli se někdy vydáte do Lotyšska a zavítáte do národního parku Gauja, zůstaňte tam opravdu alespoň dva dny. Určitě to bude stát za to.