První gramodesky značky Edison přišly na svět až v roce 1912, kdy se technickým spolupracovníkům firmy konečně podařilo velice konzervativního vynálezce přesvědčit, že fonoválečky už mají dobu své největší slávy za sebou. Zpočátku tyto gramodesky ještě neměly papírovou etiketu - údaje o skladbě a interpretovi byly nalisované přímo do hmoty. Ve stejném prostoru byla vylisovaná také Edisonova podobizna, jeho rukopisný podpis a prohlášení, že "tuto patentovanou gramodesku prodává T. A. Edison. Inc., Orange, N. J. v souladu s podmínkami uvedenými na obalu, v němž je touto firmou uváděna na trh". Na zmíněném papírovém obalu (zpočátku ho tvořilo zdobné kartónové album s barevným potiskem) našel kupující obsáhlý text obsahující různá varování a upozornění, v nichž se opět nejméně desetkrát vyskytovalo jméno T. A. Edison. Na spodní část obalu byl nalepený text se základními údaji o interpretech a natočené skladbě. Například u nahrávek operních árií navíc druhá strana takové gramodesky často obsahovala "osvětový výklad" (tzv. explanatory talk) - sonorním mužským hlasem podané vysvětlení stran úmyslu autora příslušné árie, upozornění na přednosti interpreta, atd.

Jakoby nestačilo na gramodeskách, jejich obalech, gramofonech a na veškerém příslušenství opakovaně umisťované jméno téměř hluchého vynálezce, nacházíme na četných gramodeskách značky Edison také nahrávky souborů s názvy Edison Concert Band, Edison Concert Orchestra, Edison Light Opera Chorus, Edison Male Chorus, Edison Mixed Quartet, Edison Symphony Orchestra, Edison Woodwind Ensemble, Edisongsters či Edisonians. Jedna gramodeska zachytila i hlas samotného T. A. Edisona.

I když Edisonovy gramodesky byly uváděné na trh s barnumskou reklamou zdůrazňující jejich vynikající akustické vlastnosti, základní problém představoval jejich repertoár - a to v zásadě proto, že většina předních umělců z oblasti vážné hudby i populáru byla kolem roku 1912 již vázána nahrávacími smlouvami s konkurenčními americkými gramofonovými firmami Columbia či Victor. Edison měl navíc požadavek, aby repertoár nahrávek na jeho gramodeskách (i fonoválečcích) zahrnoval především "rodinné" snímky, pokud možno ještě s pozitivním osvětovým či náboženským nábojem.

I přes tuto Edisonovu konzervativnost se první nahrávky hudby označované jako "jazz" objevily na jeho gramodeskách kupodivu jen několik málo měsíců poté, co počátkem roku 1917 vyšly historicky první jazzové snímky bělošského souboru Original Dixieland Jazz Band na gramodeskách značek Victor a Columbia. Na Edisonových gramodeskách se již koncem téhož roku objevily první snímky bělošského orchestru nazvaného Frisco Jass Band (foxtrot Johnson's Jass Blues a one-step Umbrellas to Mend), o rok později pak Edison vydal první snímky dalších průkopnických jazzových souborů Louisiana Five a Earl Fuller's Famous Jazz Band. V průběhu následujících deseti let přinesly Edisonovy gramodesky nahrávky ještě několika souborů, které vstoupily do historie jazzu - podívejme se tedy, které to byly.

Snad nejvíce si jazzoví nadšenci považují poměrně četné nahrávky souboru nahrávajícího většinou pod vedením kapelníka Eda W. Kirkebyho, který na gramodeskách značky Edison používal názvy California Ramblers nebo Golden Gate Orchestra (na gramodeskách četných jiných značek se jmenoval také například The Goofus Five, Ted Wallace and his Orchestra, The New York Syncopators či Hollywood Dance Orchestra). V polovině dvacátých let hráli v proměnné sestavě tohoto jazzového souboru mimo jiné bratři Jimmy a Tommy Dorseyové, bas-saxofonista Adrian Rollini a především legendární trumpetista Red Nichols, tehdy teprve dvacetiletý.

Red Nichols (1905-1965) poprvé nahrával gramodesky v roce 1922 jako člen souboru The Syncopating Five. Proslul účinkováním v souborech J. Johnsona, G. Olsena, S. Lanina a v roce 1927 též prestižního orchestru P. Whitemana, zajímavé jsou také snímky, které natočil s různými vlastními soubory (například Five Pennies). Na gramodeskách značky Edison účinkuje Nichols na dvou snímcích s Golden Gate Orchestra, na dalších dvou snímcích zní jeho trubka v nahrávkách souboru Charleston Seven a patnáct snímků natočil s vlastním souborem Red & Miff's Stompers (s trombonistou Miffem Molem). Naposledy natáčel pro značku Edison s orchestrem Dona Voorheese v roce 1927, i když některé prameny uvádějí, že jeho trubka zní ještě na snímcích souborů Mike Speciale, Frank Crum a Oreste and his Queensland Orchestra.

Nicholsovy nahrávky pro značku Edison představují vůbec to nejlepší v oblasti jazzu, co kdy vyšlo na těchto gramodeskách. Z dalších známých hvězd jazzového nebe nahrávali pro Edisona ještě například Fletcher Henderson, Zez Confrey, Original Memphis Five, Vincent Lopez, Andy Sanella či Victor Young. Mnohem častěji se ale na gramodeskách této značky vyskytují nahrávky různých hotelových či kavárenských tanečních souborů s názvy jako All Star Trio, Atlantic Dance Orchestra, Broadway Dance Orchestra, Kaplan Melodists či B. A. Rolfe & His Palais D'Or Orchestra.

Nejvíc ale Edison myslel na konzervativní posluchače především na venkově a nechával proto na své gramodesky lisovat četné nahrávky různých souborů, které by zjednodušeně bylo možné zařadit do kategorie nazývané dnes country & western. Snad nejvíce (více než stovku) takových venkovských popěvků - mimo jiné též proslulou baladu Casey Jones, známou u nás v provedení dvojice V+W pod názvem Strojvůdce Příhoda - natočil na gramodesky značky Edison populární arkansaský hudebník Vernon Dalhart s různými společníky a soubory. Další početnou skupinu nahrávek určených pro venkovské posluchače pak tvořily písně náboženského obsahu zpívané většinou mužským pěveckým kvartetem za doprovodu klavíru.

Edisonovy gramodesky byly prakticky nezničitelné, proto je američtí sběratelé dodnes nacházejí v hojném počtu v různých vetešnictvích po celých USA - nahrávky raného jazzu ale na nich nacházejí jen velice zřídka.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazová dokumentace archiv autora